Vojtova metoda – semestrální práce (VŠ)

Téma: Vojtova metoda

Předmět: Psychologie/Lékařství

Zaslal(a): katiprd

 

1.    Prof. Mudr. Václav Vojta

Prof. Dr. Václav Vojta se narodil 12. 7. 1917 v obci Mokrosuky v jižních Čechách. V roce 1937 začal studovat medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Odpromovat mohl z důvodu německé okupace až v roce 1947. Ve stejném roce se začal specializovat na neurologii a dětskou neurologii. Roku 1954 získal atestaci v oboru neurologie a o tři roky později atestaci v oboru dětská neurologie. Mezi léty 1961 a 1968 působil jako vysokoškolský lektor pro dětskou neurologii na Univerzitě Karlově v Praze. Roku 1968 se rozhodl z profesních a osobních důvodů k emigraci do Spolkové republiky Německo. Zde působil na ortopedické klinice v Kolíně nad Rýnem. Mimo jiné založil „Společnost Václava Vojty, registrované sdružení“ pro podporu a aplikaci diagnostické a terapeutické metody, a stejně tak pro rozvoj, vzdělání a další vzdělávání lékařů a fyzioterapeutů na národní a mezinárodní úrovni. Publikoval přes sto vědeckých prací, učebnice „Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku – včasná diagnostika a terapie“ a „Vojtův princip“ byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Za svůj život obdržel několik ocenění – například  r. 1994 Čestný doktorát honoris causa Univerzity Karlovy v Praze a r. 2000 státní vyznamenání České republiky – Medaili Za zásluhy. Zemřel roku 2000 v Mnichově.

 

2.    Vojtův princip

Vojtovu principu dávají základ zákonitosti přiřazené do těchto tří oblastí:

  • motorický vývoj dítěte
  • diagnostika
  • terapie

Popisuje normální zákonitý vývoj pohybu a držení (posturální ontogeneze) dítěte v 1. roce života a využívá pro diagnostiku a terapii hybné vzorce, které má dítě k dispozici na základně vrozených hybných programů.

 

2.1  Motorický vývoj dítěte

“Hnacím motorem” motorické ontogeneze je motivace dítěte (ideomotorika). Za předpokladu motivace dítěte se tedy automaticky objevují jisté svalové souhry, schopnosti dítěte se motoricky projevit.

Motorickým vývojem se zabývá vývojová kineziologie, která popisuje motorické projevy dítěte charakteristické pro určitý věk. Zabývá se výzkumem vývojových procesů hlavně v období prvních 12 až 18 měsíců života. V tomto období se projevují největší kvalitativní změny ve vývoji člověka. Podle těchto projevů můžeme zjistit, na jaké úrovni motorického vývoje se dítě nachází. Znalost těchto vývojových období je velmi důležitá a přínosná v oblasti diagnostiky a rehabilitace pohybových poruch nejen dítěte, ale i dospělých, u kterých je možné např. podle držení těla zjistit, ve které vývojové oblasti došlo k danému nedostatku.

 

2.2 Diagnostika

Je zaměřená na určení stupně motorického vývoje dítěte a k odhalení hybných poruch u dospělých. Vojta označuje za velmi důležitý fakt o včasném odhalení hybného postižení člověka a jeho následné terapii, jelikož plasticita centrální nervové soustavy (dále CNS) je největší v raném věku dítěte. Postupem času dochází k jejímu snižování. Pokud se u dítěte od narození nevyskytuje normální motorika, začíná si vytvářet náhradní motorické vzory. Náhradní motorika se v prvním trimenonu (3 měsíce vývoje dítěte) plně rozvine a v druhém trimenonu se u inteligentního dítěte začne fixovat. Začínat odstraňovat hybnou poruchu ve třetím trimenonu může být u vážnější hybné poruchy již příliš pozdě a porucha bude mít daleko větší následky než by měla při zahájení terapie v prvním trimenonu. Odhalení pohybové poruchy ve čtvrtém trimenonu nebo dokonce ve věku jednoho roku dítěte nese s sebou velké následky. Dítě, které by při včasně zahájené terapii mohlo být bez problémů anebo s minimálními problémy, zůstává trvale postiženo. Včasné odhalení hybné poruchy a zahájení její terapie dokáže zcela zásadně ovlivnit výsledek léčby.

 

K diagnostice patří:

  • Analýza pohybu včetně posouzení spontánní motoriky
  • Polohové reakce a jejich posouzení
  • Primitivní reflexy a jejich posouzení

 

2.3 Terapie

Základem Vojtovy terapie je tzv. reflexní lokomoce, to znamená, že určitými podněty lze vyvolat motorické aktivity, jejichž důsledkem je pohyb těla vpřed. Vojta ji objevil při léčbě dětí s cerebrální parézou. U těchto dětí se mu dařilo přesně definovanými podněty v různých tělesných polohách spolehlivě vyvolávat nevědomé motorické reakce trupu a končetin.  Děti s cerebrální parézou po ní byly nejprve schopny zřetelněji mluvit a v průběhu krátké doby se i jistěji vertikalizovat a chodit. Vojtova metoda tedy primárně neučí, nenacvičuje ani netrénuje “normální” pohybové děje. Vojtova metoda vysílá podněty do mozku a tím aktivuje “vrozené  pohybové vzory”. Ty se projevují jako koordinované pohyby trupu a končetin.

Cílem Vojtovi terapie je zasáhnout do organizace, a tím do funkce CNS tak, aby dítě/pacient mohl/o dosáhnout hybných programů, které kvůli své poruše nemá k dispozici. Stimulace neuronálních struktur probíhá v předem daných výchozích polohách určitými podněty (proprioceptivní podněty) a stimulačními místy (spoušťové zóny). Zvláště jsou oslovovány receptory reagující na protažení svalů a šlach, tlakové receptory kůže, jakož i receptory vnitřních orgánů (interoreceptory). Kombinace polohových podnětů, tlakových podnětů a doby stimulace poskytuje v terapii input pro CNS, který za normálních podmínek vede ke spouštění požadovaného hybného programu. S kombinačními možnostmi v různých výchozích polohách jsou k dispozici různé vstupní dveře s individuálně rozdílnou citlivostí.

Rozhodujícím faktorem pro stabilizaci centrálních spojení je dávkování terapie. U kojence jsou nutné zpravidla 4 terapeutické jednotky denně s odstupem minimálně dvě hodiny. První jednotka by měla být vždy namáhavější než ta následující. Délka terapeutické jednotky je závislá na věku, onemocnění, individuální senzibilitě pacienta a zatíženosti. U novorozenců a předčasně narozených stačí 1-2 minuty, u kojence do čtyř týdnů 5-6 minut, u kojence staršího čtyř týdnů 10-12 minut u malého dítěte 15-20 minut a u školního dítěte, mladistvého a dospělých 20-30 minut. Protože se cvičí několikrát denně je nutné, aby s malými dětmi cvičili rodiče, kteří jsou nejprve proškoleni fyzioterapeutem.

Diagnózy vhodné k terapii Vojtovou metodou jsou dětská mozková obrna (DMO), centrální koordinační poruchy v kojeneckém věku, pohybové poruchy vznikající na základě poškození mozku, různá svalová onemocnění, fixované asymetrické držení hlavy (tortikolis), paréza brachiálního plexu, rozštěp páteře, pes equinovarus – koňská noha, skolióza, ortopedické vady hrudníku, cévní mozková příhoda, periferní paréza, bolesti související s páteří, skolióza, periartritida – bolestivé rameno a jiná neurologická onemocnění.

Vojtovu terapii je možné aplikovat už od narození až do vysokého věku. Cíle terapie se ale liší. U kojenců lze CNS ještě formovat. Nervové dráhy jsou často jen blokovány. Náhradní prohybové vzory, které vznikají snahou dítěte o kontakt, ještě nejsou zafixované. U malých dětí, školáků a dospívajících je terapie využívá k pozitivnímu ovlivnění zrání a růstu. U dospělých se využívá k přístupu k původně zdravým pohybovým vzorům.

Terapie se nesmí provádět při akutních horečnatých onemocněních, specifických onemocněních jako je osteoporóza, při určitých srdečních a svalových onemocněních a v těhotenství.

 

3.    Základní pojmy Vojtovy terapie

3.1  Reflexní lokomoce

Reflex (bezděčná, v podstatě stále stejně probíhající reakce na specifický podnět) a lokomoce (pohyb vpřed všech pohybu schopných organizmů včetně člověka).

K reflexní lokomoci patří tři hybné vzorce, které se týkají celého těla, jsou to: reflexní plazení, reflexní otáčení a první pozice (poloha na čtyřech na holeních a předloktích). Tyto vzorce se od sebe výrazně liší, nelze je zaměnit. Rozdíl je v různých výchozích polohách a rozdílném zapojení končetin, páteře, hrudního koše a pánve. Různé lokomoční vzorce se však dobře doplňují a proto se zpravidla používají v příslušném terapeutickém programu.

 

4.    Koordinační komplexy reflexní lokomoce

Pohybové děje reflexní lokomoce jsou stále stejné a lze je kdykoliv vyvolat. Ke třem základním polohám (na břiše, zádech a boku) existuje více než 30 variací. Jedná se o různé kombinace aktivačních zón, kterých je na těle celkem 10, odporům proti vznikajícím pohybům a jemných změn tlaku a nastavení končetin ve výchozí poloze.  Po terapii zůstává program pohybového vzoru v mozku po určitou dobu aktivní. Pokud se tedy cvičení opakuje vícekrát denně, vydrží možnost spontánního využití aktivovaných vzoru často celý den a následně může pacient dosáhnout trvalého zlepšení držení těla a vnímání.

 

4.1.  Reflexní plazení

Jedná se o pohybový proces, který obsahuje základní prvky pohybu vpřed (řízení polohy, vzpřimování proti gravitaci, a cílené krokové pohyby horních a dolních končetin). Základní poloha je na břiše s hlavou na podložce, která je mírně natočená. U novorozenců je možná úplná aktivace reflexního plazení pouze z jedné zóny, u starších je potřebná kombinace více tlakových zón.

Pohyb zde pobíhá v tzv. zkříženém vzoru. To znamená, že se současně pohybuje pravá dolní a levá horní končetina a naopak. Tělo se opírá o jednu dolní končetinu a protilehlou paži. Hlava se začíná otáčet do stran, tomuto pohybu terapeut vytváří adekvátní odpor, čímž zesiluje aktivaci svalů celého těla a vytváří tím předpoklady pro vzpřimovací proces.

 

Cíle reflexního plazení:

  • aktivace mechanismů potřebných k opoře, úchopu, vzpřímení a chůzi
  • aktivace svalstva dýchacího, břišního a pánevního dna, také svěračů močového měchýře a konečníku
  • aktivace polykacích funkcí a žvýkacích svalů
  • aktivace okohybných svalů

 

4.2.  Reflexní otáčení

Tento pohybový proces začíná z polohy na zádech, pokračuje do polohy na boku a končí v lezení po čtyřech. Části tohoto procesu lze sledovat i ve spontánním vývoji. Terapeuticky se otáčení používá v různých fázích v poloze na zádech a na boku.

Poloha na zádech:

Paže a dolní končetiny jsou nataženy. Při dráždění hrudní zóny (mezi 7. – 8. žebrem) dosáhneme otočení do polohy na boku. Při cvičení očekáváme tyto reakce: napřímení páteře, zvednutí dolních končetin nad podložku, příprava horních končetin na opěrnou funkci, pohyby očí do stran, polykání, prohloubené dýchání, koordinovaná, diferencovaná aktivace břišního svalstva.

Poloha na boku

Tato fáze obsahuje pohybové procesy, které jsou přítomny i ve spontánním otáčení, lezení a chůzi do strany. Horní i dolní končetina jsou zde oporou pro tělo. Posunují ho vzhůru a dopředu. Opěrná horní končetina se otáčí, až dojde k opření o dlaň. Celý proces otáčení končí lezením po čtyřech.

 

5.     Účinky Vojtovy metody 

Vojtova metoda pomáhá u nejrůznějších diagnóz, jako je cerebrální paréza, skolióza, dysplazie luxace kyčelních kloubů a dalších. Velice zřetelná pozitivní změna je především u rozvinutých cerebrálních pohybových poruch a to ve vzpřimovacích pohybech a komunikativních schopnostech. Účinky Vojtovy terapie se u pacienta projevují v následujících oblastech: Kosterní svalstvo (páteř se napřimuje, rotuje, a je funkční pohyblivější, hlava se pohybuje volněji, dochází k centraci kloubů, čímž dochází k eliminaci vadného držení,…). Oblast obličeje a úst (usnadňují se sací, polykací a žvýkací pohyby, koordinují se pohyby očí, zesiluje se hlasový projev, usnadňuje se nástup řeči a zlepšuje se výslovnost). Dechové funkce (rozšíření hrudního koše a prohloubení a ustálení dýchání). Vegetativní nerovový systém (zlepšení rytmu spánku a bdění, lepší prokrvení kůže a aktivace regulační funkce střev a močového měchýře). Vnímání (lepší orientace v prostoru, lepší reakce k udržení rovnováhy, zřetelnější vnímání vlastního těla, trvalejší a flexibilnější schopnost koncentrace). Psychika (pacient je vyrovnanější, spokojenější a dokáže snášet vyšší emoční zátěž).

 

6.    Přednosti Vojtovy terapie

  • Všestrannost – ovlivňuje nervová spojení na nejrůznějších tělesných úrovních (od kosterního svalstva až k vnitřním orgánům, od nejjednodušších řídících složek CNS až ke složitějším).
  • Využívá “přirozený“ pohyb – místo nacvičování rutinních dovedností jsou aktivovány přirozené a vrozené schopnosti pacienta.
  • Vědecky prověřená a osvědčená – reflexní pohyby vpřed a jejich terapeutické efekty byly mnohostranně vědecky zkoumány a potvrzeny.
  • Vhodná pro děti
  • Základ k jiným terapiím- léčebná pedagogika, logopedie, ergoterapie, …
  • Působí trvale- při terapii dochází k zakotvení pohybových funkcí a funkcí držení těla v CNS
  • Je hrazena zdravotními pojišťovnami
  • Je ekonomická- terapii provádí hlavně rodiče doma podle návodu od terapeuta Vojtovy metody a pod jeho vedením. Nejsou k ní potřeba nějaké speciální pomůcky.

 

Zdroje

VOJTA, Vojta, PETERS Annegret, Vojtův princip.  Praha: 2010. 1. vydání. ISBN 978-80-247-2710-3

ORTH, Heidi, Dítě ve Vojtově terapii.  České Budějovice: KOOP 2009. 1. vydání. ISBN 978-80-7232-378-4

Internationale Vojta Gesellschaft e.V.  In: Kdo objevil diagnostiku a terapii podle Vojty? [online]. [cit. 2014-10-08] Dostupné z: http://vojta.com/index.php?option=com_content&view=article&id=47&Itemid=7&lang=cs

Rehabilitace hybných poruch Vojtovou metodou, výuka a terapie. In: Terapie [online]. [cit. 2014-10-08] Dostupné z: http://www.rl-corpus.cz/rl-corpus-sro.html

MEZINÁRODNÍ VOJTOVA SPOLEČNOST. Vojtova terapie v dětském věku, Informace pro rodiče a všechny zájemce. Olomouc: RL-Corpus, s.r.o. 5. vydání

HUBEROVÁ, Eva. Vojtova metoda a její aplikace v praxi: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií, 2011.44 l., Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Lenka Beránková, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *