Sociologie – Společenské vědy (VŠ)

Téma: Sociologie

Předmět: Společenské vědy

Zaslal(a): Klara

 

Úvod do sociologie

  • Sociologie se zabývá studiem sociálního života, skupin, společností.
  • Jejím předmětem je jednání člověka jako společenského tvora.
  • Sociolog si klade otázku například: Proč jsou naše životní podmínky tak odlišné od těch, v kterých žili naši předkové?
  • Sociolog se může zabývat například zkoumáním manželství ve středověku.

Sociologie nám může být užitečná při řešení nejrůznějších společenských problémů. Pomáhá nám např. v poznávání kulturních rozdílů. Přispívá tak k odstraňování předsudků mezi různými sociálními skupinami ve společnosti. Jestliže skutečně porozumíme tomu, jak druzí lidé žijí, umožní nám to i lépe pochopit jejich problémy a pomáhat při jejich praktickém řešení. Ne každý program praktických reforem na základě sociologických průzkumů však musí být úspěšný. Někdy vede k řadě nezamýšlených důsledků. Po druhé světové válce byla například v mnoha městech vybudována rozsáhlá sídliště. Jejich smyslem bylo poskytnout kvalitní bydlení se snadno dostupnými nákupními středisky a jinými službami skupinám s nízkými příjmy, dosud obývajícími chudinské čtvrti. Výzkum však ukázal, že mnozí z těch, kdo se tam nastěhovali, se cítili osamělí a nešťastní. V jistém smyslu nejvýznamnějším ze všech účinků sociologie je to, že může dovést společnost k lepšímu sebepoznání. Pokud jste přišla na mnohá opodstatnění sociologické vědy, máte u mě za jedna.

 

Dějiny sociologie

Auguste Comte (1798 – 1857) byl pozitivistický filosof, který vytvořil základ vědecké sociologie. Svá hlavní díla napsal ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století.

Sociologie tedy vznikla v polovině 19. století.

  • Vznik sociologie souvisí s přechodem z tradiční do moderní společnosti, kdy docházelo ke ztrátě tradičních hodnot a hledaly se hodnoty nové.
  • Cílem bylo vytvořit teorie, které by formulovaly zákony budoucího vývoje společnosti.

 

Jaký je rozdíl mezi společností tradiční a moderní?

  • Tradiční společnost je založena na teologických vírách, zatímco moderní na systému vědění.
  • Tradiční společnost je strukturována stavovsky, což se přenáší rodově, moderní společnost se řídí třídní příslušností.

 

19. století je v sociologii považováno za období velkých sociologických teorií.

  • škola biologicko-sociální – Vycházela ze sociálního darwinismu, zdůrazňovala význam boje mezi jednotlivci, zástupce H. Spencer
  • empirický směr ­- Zdůrazňovala význam přímého poznání společenských zkušeností, její nejvýznamnější větví byla formální škola, zástupce G. Simmel.
  • sociologistický směr – Chápala společnost jako realitu svého druhu, jako něco, co stojí nad člověkem a má nad ním převahu, zástupce É. Durkheim.
  • Paretova teorie elit – společnost se dělí na elitu, která je u moci, a na ty, kteří se ji snaží o moc připravit. Jednou za čas se jim to podaří a elity se obrátí.

 

První dva prezidenti Československé republiky byli původně sociologové. Masaryk je dokonce považován za zakladatele sociologie v Čechách, působil na pražské univerzitě a zabýval se sociální otázkou, českou otázkou i problematikou Ruska. Beneš, jeho pokračovatel, se věnoval sociologii politiky.

Ve 20. a 30. letech dvacátého století se na universitě v Chicagu zformoval myšlenkový směr, kterému se říká Chicagská škola. Odmítla spekulativní pojetí sociologie a kladla důraz na rozvoj sociologických metod, rozvíjela především statistické metody. Velmi pokrokové bylo například propojení biografické metody s metodou statistickou ve výzkumu kriminality mládeže. Úžeji se někdy pojem Chicagská škola interpretuje jako teorie sociologie města, případně ještě úžeji jako teorie principů sociální ekologie a ověřování těchto principů na městě Chicagu.

 

postmodernismus = Jedná se o pojem, který se vztahuje k životnímu stylu, k životní náladě a k „životní praxi“, který spočívá především na pluralitě (mnohosti), heterogennosti (nesourodosti) a diskontinuitě (nesouvislosti). Souvisí s érou konce ideologií. Odmítá nadřazenost euroatlantické kultury a přestává věřit v ideu neustálého pokroku. Začíná se objevovat v 80. letech 20. století. Toto téma by nám vydrželo na dlouhý rozhovor. Pak bych teprve mohla ohodnotit vaše znalosti.

 

Sociologický výzkum

  • teorie středního dosahu = Chtějí vysvětlit některé izolovanější sociální jevy (alkoholismus, agrese). Od počátku vzniku sociologie existuje pnutí mezi vysoce spekulativním přístupem a empirickým zkoumáním reality. Teorie středního dosahu leží mezi tím a věnují se užším oblastem, aniž by si dělaly ambice na vytvoření vševysvětlujících teorií. Tím se liší od velkých teorií jako je evolucionarismus nebo psychoanalýza.
  • sociotechnika = Nazývá se též sociální inženýrství a je praktickou aplikací sociologie s cílem ovlivňovat výchovu, legislativu, masovou komunikaci aj. Zakladatelem je N.Machiavelli.

 

TYPY SOCIOLOGICKÉHO VÝZKUMU

  • anketa = Skupina respondentů u tohoto dotazníku nemá předem určenou strukturu jakou má třeba skupina žen ve věku 18 – 50 let s vyššími příjmy při testování nového parfému. Může se jednat například o návštěvníky obchodního domu či o televizní diváky, nereprezentuje širší populaci
  • výběrový soubor = Při výzkumu preference volebních stran v ČR byli vybráni respondenti tak, aby měli stejné složení a stejnou charakteristiku jako populace ČR. Skupina respondentů se nazývá výběrový soubor
  • reprezentativnost = Budeme-li chtít udělat sociologický výzkum s názvem „Partnerské vztahy v Čechách“, bude náš výběrový soubor muset zastupovat (reprezentovat) všechny významné vlastnosti populace ČR, např. stejné procento homosexuálních občanů.
  • sociometrie = soubor technik, který se uplatňuje jako nástroj analýzy mezilidských preferenčních vztahů v malé sociální skupině; tuto teorii vypracoval J.L. Moreno; lidé vybírají nebo hodnotí jeden druhého na základě předem připravených otázek, kritérií
  • focus groups = Jedná se o tzv. ohniskové skupiny, které vedou skupinovou diskusi (7-12 lidí) na dané téma; moderátor focus groups vede skupinu tak, aby tvořivým způsobem objasnila názory a způsoby uvažování lidí např. na reklamu.

 

Struktura společnosti (sociální status)

Rozlišujeme horizontální a vertikální dělbu práce. V horizontálním smyslu dělá ten to a ten zas tohle.

Pozice se liší i ve vertikálním směru, a to například podle kvalifikace , podle moci, podle postavení v řízení, podle vlivu a autority ,příjmu a prestiže. Ve vertikálním směru můžeme rozlišovat nižší a vyšší postavení, vzniká tu jakýsi žebříček. Mezi jeho jednotlivými stupni mohou být větší či menší vzdálenosti, zajímavá je i celková vzdálenost mezi oběma konci. V sociologii se běžně mluví o sociální distanci.

Postavení člověka ve společnosti podle jeho práce, schopností, autority a příjmů označujeme slovem pozice. Sociální pozice má blízko k pojmu sociální status. Ten určuje pozici jednotlivce v rámci daného sociálního systému z hlediska prestiže a privilegií. Lékaři, sportovci, umělci, vědci a jiní úspěšní lidé mívají vysoký sociální status, zatímco bezdomovci, delikventi nebo třeba etnické menšiny mají zpravidla nízký sociální status.

 

  • sociální distance = označení vzdálenosti mezi vyšším a nižším postavením

 

Sociální pozice podstatně určují sociální role, tj. očekávání vztažená k chování jejich nositele. Aspekt společenské hierarchie a hodnocení pozice je, jak už víte, obsažen v pojmu sociální status.

Sociální status může být člověku automaticky připsán dle toho, jak se narodil, ale může být i získán vlastní snahou. Člověk se rodí s určitou barvou kůže, může být krásný a bohatý. Ale na druhou stranu může být i ošklivý a chudý, a pak si musí dobrý sociální status vydobýt svým úsilím.

Sociální status (pozice) je ovlivňován mnoha faktory, zejména pak vzděláním, příjmem, majetkem, prestiží a podílem na moci. Můžeme rozlišit dva druhy statusů:

  1. připsaný (askriptivní), který je jedinci přidělen okolím bez ohledu na jeho osobní schopnosti a který jedinec nemůže ovlivnit (rasa, pohlaví, věk).
  2. získaný, kterého jedinec dosahuje prostřednictvím vlastního úsilí (vzdělání, zaměstnání).

 

Sociální mobilita

  • sociální mobilita = pohyb osoby z jedné pozice na druhou

Nejčastěji užívaným rozlišením je dělení na horizontální a vertikální mobilitu. Horizontální mobilita je takový pohyb z jedné pozice do druhé, při kterém nedochází ke změně hodnoty sociální pozice (resp. sociálního statusu jejího držitele). Např. když přejdete na stejně dobrou školu nebo změníte zaměstnání, ale platově si nepolepšíte. V případě vertikální mobility existuje rozdíl mezi hodnotou staré pozice (statusu) a hodnotou pozice nové, jedná se tedy o sociální vzestup či sestup. Příkladem může být zdárně ukončená maturita, výhra v loterii nebo také vyhazov z práce. Vysoká míra vertikální mobility je charakteristická pro otevřené společnosti, nízká míra pro společnosti uzavřené.

Často je také používáno dělení na intragenerační a intergenerační mobilituIntragenerační mobilita charakterizuje změny sociálních pozic, ke kterým dojde v průběhu života jedince. Intergenerační mobilita charakterizuje rozdíly v sociálních pozicích mezi dvěma a více generacemi.

Podle dalších kritérií můžeme mobilitu dělit na částečnou (týkající se části sociálního útvaru) a totální (zahrnující celý sociální útvar) či affluentní (příliv jedinců do určité sociální pozice) a defluentní (odliv jedinců z určité sociální pozice).

Je-li sociální pozice uznávána a akceptována, máme co do činění s autoritou. Autorita může být ovšem spojena i s mocí, s možností jednoznačně ovlivňovat chování druhých na základě jistého donucení.

Weber používal v rámci politických analýz pro nás poněkud neobvyklý pojempanství. Jde tu o asymetrický vztah mezi dvěma subjekty. Panství lze udržovat mocensky, leckdy prostředky zcela zavrženíhodnými (tyranie, totalitní režimy), významné jsou však především jeho legitimní formy.

Rozlišuje se typ panství tradičního (vláda odjakživa), typ moderního legálního panství (regulované právem, systémem voleb) a typ panství charismatického, které charakterizuje osobu, jejíž mimořádné kvality a zásluhy jsou široce uznávány – bývají to hrdinové revolucí, slavní vojevůdci, náboženští proroci, ale i civilní osoby v určité situaci.

 

Třídy

Sociální třída je velkou skupinou lidí, která zaujímá stejné třídní postavení. Většinou mluvíme o stejném způsobu obživy nebo bohatství, kterým jedinec disponuje.

Dělení se většinou používá v hierarchickém smyslu jako jednotka sociálního rozvrstvení společnosti, a to zejména s ohledem na ekonomické faktory (příjmy, postavení). Z toho pohledu se jednotlivé třídy nacházejí ve vlastním specifickém a navzájem nerovném postavení.

V devatenáctém století se sociologickou teorií rozvrstvení společnosti a nerovného postavení tříd zabýval Karel Marx. Jeho teorie se později staly základem ideologie, která později vedla ke vzniku totalitních režimů.

V těchto teoriích byl především akcentován aspekt třídních rozporů mezi sociálními skupinami. Konflikty ve společnosti, revoluční zvraty a kritický pohled na soudobý kapitalismus byl vysvětlován na základě přítomnosti protikladných zájmů a cílů sociálních tříd a z nich vyplývajících konfliktů.

Existencí tříd a rozporů mezi nimi se už před Marxem zabývali francouzští historikové.

Novější sociologické teorie se zabývají možností vymezení tzv. střední třídy. Zvolená optika však stále z velké části preferuje kontrastní pohled na aspekty sociálního rozvrstvení.

Alternativu k třídnímu pojetí sociální struktury představuje teorie sociální stratifikace, což je analýza sociálního rozvrstvení.

Teorie sociální stratifikace byla rozpracována ve 30. letech 20. století na základě empirických výzkumů americké společnosti.

Vycházelo se z komplexního pojetí sociálního statusu, v němž hrál důležitou roli jak příjem,

majetek, moc, tak i místo bydliště, vzdělání či způsob života.

Sociální nerovnost a diferenciace (rozlišení) představují jeden z ústředních problémů sociologického zkoumání.

Bylo dokázáno, že se určité společenské vrstvy liší i používáním jazykových prostředků. Příslušnost jedince nebo rodiny ke třídě nebo vrstvě tedy není okolností, která stojí izolovaně od každodenního života, není jen nějakou abstraktní systémovou charakteristikou. Může být stejně tak výhodou jako stigmatem (znamením – zde v záporném smyslu).

 

Kultura

Kultura je v sociologii v nejobecnější rovině chápána v opozici k přírodě (kultura je vytvořena člověkem, příroda nikoli) jako soubor všech produktů lidské činnosti, jako prostředky a mechanismy adaptace k vnějšímu prostředí.

V užší rovině je kultura pojímána jako souhrn chování, činností a výtvorů určitého seskupení lidí, které je předáváno z generace na generaci.

V nejužší rovině je kultura nazírána jako souhrn chování, činností a výtvorů týkajících se pouze oblasti estetična či umění. Kulturu můžeme v zásadě rozdělit na:

  1. kulturu materiální(hmotné statky, technika)
  2. kulturu duchovní(věda, filozofie, umění, náboženství, právo, morálka)
  3. instituce(rámce, které normativně vymezují lidské činnosti)

 

Individuum si osvojuje danou kulturu procesem socializace , a to především v dětství (procesem učení v rámci primární skupiny), ale v jisté míře po celý život.

Socializace je proces, v jehož průběhu jsou jedinci prostřednictvím interakce s okolím vštěpovány normy, hodnoty a způsoby chování skupiny či společnosti, které se stává členem. Člověk se díky vnitřnímu přijetí kultury stává sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti a vstupovat do vztahů s jinými lidmi. Úspěšná socializace je předpokladem integrace jedince do společnosti.

 

Socializaci rozlišujeme: 

  • primární, v jejímž průběhu dítě získává především základní kulturní návyky dané skupiny či společnosti, u jedince vzniká silný emotivní vztah k zprostředkující osobě (rodič, opatrovník apod.). Takto vnitřně přijaté vědění zpravidla nebývá dítětem zpochybňováno či přehodnocováno. Ke kritickému přehodnocování dochází až s nástupem pubescence a dospělosti.
  • sekundární, dochází k ní v dalších fázích vývoje jedince. Jedná se o získávání dalších kulturních návyků. Mohou mít např. odborný či specializovaný charakter. V tomto případě nevzniká emotivní vztah ke zprostředkovateli a získané vědění může být přehodnocováno či odmítnuto (např. vztah zaměstnanec-zaměstnavatel).

 

Vývoj člověka

Co se týká vývoje člověka, u jedince hovoříme o ontogenezi, vývoj celého druhu se nazývá fylogeneze. Otázku vzniku člověka a společnosti nazýváme antropogeneze.

Specificky lidská orientace v okolním světě vyrůstá ze soustavy postupně kultivovaných, racionalizovaných činností, z nichž mnohé mají svůj základ ve světě přírody. Základní formy komunikace, koordinace chování i strukturace nacházíme i ve světě zvířat na úrovni stáda, hejna nebo smečky. Lidská činnost se však již zaměřuje na svůj cíl, stává se vědomou, anticipuje (předjímá jevy, které následují v budoucím období).

Lidské jednání vychází z pochopení účelu, smyslu.

  • anticipovat = předjímat výsledek

 

Vliv kultury

Člověk je vlastně již od počátku kulturní. Kultura mu poskytuje pohodlnější variantu přežití, přináší nové možnosti adaptace na prostředí, které může člověk aktivně přetvářet. K tomu je potřebná spolupráce a komunikace s ostatními lidmi, která probíhá prostřednictvím jazyka. Jednoduché signály se u člověka rozvinuly do složitějších forem symbolické komunikace.

Potřeba orientovat se, ozřejmit a osvětlit nově vzniklý vztah člověka a přírody vytváří první formy primitivního myšlení. O reflexi jevů okolního světa, základních zákonitostí dění v přírodě i ve společnosti usilují systémy magických představ a víry (mytologie, náboženství, umění).

Člověk zde stojí před základní otázkou smyslu své vlastní existence, musí se vyrovnat s vědomím její konečnosti, smrti. Člověk se liší od zvířat tím, že si uvědomuje svoji konečnost.

Kulturní rozvoj se v jisté fázi dostává do dramatických konfliktů s přírodou, které mají dnes již globální charakter a týkají se lidstva jako celku. Vědeckotechnický pokrok ve spojení s masovou produkcí a spotřebou totiž vyvolávají ekologické krize. Znečištěná voda, vzduch a země, globální oteplování a jiné změny klimatu, kyselé deště, neuvážlivé plundrování přírodních zdrojů či vymírání druhů, to jsou nejskloňovanější problémy dneška, které ohrožují samotné naše přežití.

 

Sociobiologie a kulturní antropologie

Po dlouhém období zdůrazňování odlišností lidského světa od světa přírody se někteří sociologové vracejí k biologickým kořenům lidské existence.

I u nás jsou už známy práce amerického sociologa E. O. Wilsona , které daly vzniknout nové disciplíně, sociobiologii. Jde o snahu vysvětlit sociální chování člověka z biologických základů. Sociobiologie vychází z evoluční teorie a táže se, proč jsou různorodé sociální strategie chování (soucit, krádež apod.) výhodné z hlediska přežití a reprodukce druhu, jedince nebo pouhého genu. Lidská činnost, zejména práce, vytváří pozměněné varianty původního prostředí, jejím výsledkem je tzv. druhá příroda, onen zcivilizovaný svět kulturních výtvorů a hodnot, který již zřejmě pronikl do celé biosféry naší planety. Životní prostředí dnešního člověka tedy především sestává ze zbytků oné původní přírody, z přírodních prvků již přeměněných jeho činností. Patří do něj materiální prostředí uměle vytvořené člověkem a v neposlední řadě i jakési duchovní prostředí, souhrn norem a hodnot, svět kulturních symbolů.

Určitou společnost výstižně charakterizují nejen umělecká díla, ale i dosažená úroveň tělesné kultury, společenského chování v soukromí i na veřejnosti. Jako kulturní antropologové bychom ale neměli nikdy podléhat etnocentrismu, tj. tendenci hodnotit jinou kulturu z pozice té vlastní. Pokud se v jiné společnosti třeba běžně krká, neznamená to, že jde o společnost nekulturní, na to pozor.

Kulturní antropologie se soustřeďuje na studium rodových či kmenových vazeb, jazykových struktur, zvyků, obyčejů, rituálů, náboženství nebo také ekonomiky. Jde tedy o zkoumání sociální reality, kterou jiné kultury žijí. Kulturní antropologie se zrodila na základě studia přírodních národů. Jejími metodami jsou dnes ale zkoumány i společnosti moderní nebo různé subkultury (např. obec atomových fyziků hovořících na konferenci).

Kdybychom měli některé naše poznatky o kultuře shrnout, zřejmě bychom zdůraznili, že jde o spojení lidských činností s určitými hodnotami, které se předává učením, jde o kolektivní produkt, který zachovává kontinuitu (ve sledu generací), avšak je adaptivní , což znamená, že se mění a přizpůsobuje podmínkám a umožňuje kulturní difúzi , a to zejména díky symbolickému zprostředkování.

Kultura plní normativní funkci tak, že vytváří představy o tom, co je ve společnosti normální a co nikoli, co je dovoleno, co se mlčky toleruje. To se projevuje jak v oblasti idejí (ideologie), tak i v oblasti chování (právo, morálka). Proto může být krknutí akceptovaným výrazem spokojenosti s hostitelovým pohoštěním, je to v této společnosti zkrátka normální.

Mnoho autorů se shoduje v názoru, že moderní způsoby produkce jsou spojeny s nástupem kapitalismu, založeného na industrializaci a na plném využití specifické funkce trhu.

Nelze přehlédnout vliv urbanizace, přenesení života velké části obyvatelstva do měst. Modernizace společnosti však není jen výsledkem procesu přechodu od původních manufaktur k průmyslové výrobě. Předpokládá také vývoj politický, jenž odráží i změny v myšlení.

 

Sociální skupiny

= soubor jedinců, mezi nimiž existuje sociální interakce

  • obyvatelstvo (populace) = soubor lidí vyskytující se po určitou dobu na určitém území (města, státu)
  • shluk = dočasná seskupení lidí, např. právě na místě autonehody
  • agregát = nahodilý a dočasný souhrn jedinců, založený na jednoduchém (prostorovém) principu (studenti jednoho gymnázia, obyvatelé jednoho paneláku)
  • dav = je určen prostorovým omezením
  • referenční skupina = cizí skupina, s jejímiž normami, hodnotami a cíli se jedinec ztotožňuje; charakteristickým rysem je přání a snaha ke skupině patřit

 

Dělení skupin:

  • formální
    • jasně daná pravidla, rozdělení pravomocí a pozic
  • neformální

 

Malá formální skupina

Malá skupina je přibližně vymezena horním limitem třiceti členů. Ti se vzájemně znají a stýkají (interakce tváří v tvář). Jsou si vědomi svého členství a ve skupině zaujímají různé pozice a role. Vyvíjejí společnou činnost a mají společné zájmy a cíle. Příkladem může být školní třída.

Skupinu charakterizuje vědomí její specifické identity (může krystalizovat i do určité ideologie či rituálů). Skupina si vytváří nejen určitý stereotypní obraz sebe sama – tzv. autostereotypů. Ale i obraz těch druhých – tzv. heterostereotypů.

  • realistický konflikt = nastává po čase v každé skupině. Když se sejde skupina lidí, dříve nebo později obyčejně zjistí, že se jejich zájmy rozchází; střet vychází z vlastní povahy vztahů mezi subjekty
  • nerealistický konflikt = vyznačuje se hledáním obětního beránka; může posloužit k ventilaci společenského napětí a v rámci politické manipulace odvádí pozornost veřejnosti od skutečných problémů (a jejich pravých viníků)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *