Filozofie – Společenské vědy (VŠ)

Téma: Filozofie

Předmět: Společenské vědy

Zaslal(a): Klara

 

Úvod do filozofie

  • filozofie = láska k moudrosti
  • Metafyzika = zabývá se celkem světa, tím, co je smyslově nepřístupné
  • Ontologie = zabývá se bytím v jeho celku
  • Logika = nauka o správném myšlení a o pravdě
  • Etika = zabývá se správným jednáním
  • Teorie poznání = pojednává o poznávání a jeho hranicích
  • estetika = nauka o kráse.
  • filozofie přírody, kultury, společnosti, dějin, náboženství, státu, práva, řeči atd.

 

Filozofie vychází z předvědeckého, každodenního způsobu zkušenosti, ve kterém je svět odhalen pro naše poznání a jednání. Aristoteles popisuje tuto zkušenost takto: U lidí z paměti vzniká zkušenost, neboť mnohokrát opakovaný a pamětí uchovaný vjem téže věci nabývá významu jedné zkušenosti. A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění a umění, vědění a umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost. (Aristoteles, Metafyzika)

 

Filozofie a věda

  • dva podněty k filozofickému tázání: údiv apochybování
  • filozofické tázání začíná tehdy, když člověk ztrácí svojí jistotu

Vědy označujeme jako speciální. Speciální vědy dále dělíme na vědy reálné a formální. Mezi reálné vědy můžeme zařadit přírodní vědy (fyzika, chemie, astronomie, teoretická medicína, biologie), vědy kulturní, duchovní vědy (historické, náboženské, jazykové a vědy o umění) a nakonec sociální a ekonomické vědy. K formálním vědám patří formální logika a matematika.

  • Reálné vědy
    • zkoumají své dílčí oblasti tak, že podávají jejich popis a výklad
    • jsou vždy empirické (jejich předmětem je dílčí oblast zkušenostního světa)
    • Popis a výklad, které podávají, mohou být ověřeny v dané dílčí oblasti a nepřesahují ji
    • Vysvětlují jedno empirické jiným empirickým
    • tematicky redukované (zúžené), jejich téma je redukováno na určitý aspekt (úhel pohledu)
    • jsou metodicky abstraktní, své téma postihují pouze tak, jak to připouští metoda
  • Formální vědy
    • zkoumají pouze čistou formu, pouze strukturu souvislostí
    • realizují se vždy v určité metodické abstrakci

 

  • Filozofie a reálné vědy předpokládají totéž východisko: předvědeckou, každodenní zkušenost.

Filozofie sice vychází ze zkušenosti, ale v oblasti zkušenosti nezůstává, ptá se na poslední podmínky a důvody zkušenosti. Ptá se, co je základem zkušenosti. Filozofii jde o neempirické podmínky a důvody empirického.

Reálným vědám jde naproti tomu o empirické podmínky a důvody empirického.

  • Existují tři pojetí vzájemného vztahu filozofie a reálných věd:
  1. Filozofie je služkou reálných věd. Souhrn reálných věd je souhrnem věd vůbec. Filozofie je pouze analýzou výpovědí reálných věd. Toto stanovisko se nazývá scientismus, protože zastává absolutní autoritu reálných věd a jejich metod.
  2. Filozofie předpokládá výsledky reálných věda zpracovává je v syntézu (sloučení). Výsledkem tohoto pojetí jsou tzv. vědecké světové názory.
  3. Filozofie není empirická věda, ale neempirická věda o empirickém. Nezkoumá dílčí oblasti zkušenostního světa, nýbrž podmínky možnosti zkušenosti v celku, a tím také přispívá k určení pozice reálných věd v celku.

 

  • Filozofie zkoumá empirické neempiricky, oproti tomu reálné vědy empirické zkoumají empiricky

 

Filozofie, náboženství a umění

Tomáš Akvinský říká, že zjevení, neboli náboženství, předpokládá, že člověk si vždy svou přirozeností klade problém vyjasnění existence, orientace ve světě a transcendenci, který má rozvíjet filozofie jako rozumová věda.

  • náboženství a filozofie jsou různé oblasti, ale jsou ve vzájemném vztahu
  • Umění, stejně jako filozofie, plní základní funkce vyjasnění existence, orientace ve světě a transcendenci
  • V umění jde o duchovní obsah, také je médiem, materiálem, v němž se toto sdělení či vyjádření uskutečňuje.

 

Filozofie vědou

Filozofie bývá označována jako věda. Věda je souhrn poznatků, které mají vzájemnou souvislost. Tato souvislost dává onomu souhrnu povahu celku, systému. Ve filozofii jde tedy o systematickou souvislost poznatků, výpovědí.

Filozofii můžeme nazvat základní, univerzální, rozumovou a kritickou vědou. Jako základní věda se ptá po důvodech, podmínkách a předpokladech empirického vůbec, které samy nejsou empirické, vysvětluje empirické neempirickým. Je fundamentální (základní) vědou, protože se ptá na poslední neempirické důvody, tedy na základ všeho empirického. Univerzalita filozofie je v tom, že se ptá na podmínky možnosti empirické skutečnosti v celku. V tomto smyslu je tedy univerzální, a ne speciální vědou.

Jako rozumová věda si filozofie činí nárok na to, že všechny její výpovědi jsou rozumové, že tedy každá rozumová bytost musí nahlédnout, že a proč si tyto výpovědi činí nárok na závaznou platnost.

A v posledku, protože se filozofie ptá na podmínky možnosti zkušenostní skutečnosti, uvádí principiálně (zásadně) v pochybnost celý náš zkušenostní svět. Je univerzální kritikou. Bojuje proti nekritickému dogmatismu (lpěním na něčem bez připuštění námitek), a tak plní ve společnosti osvěcující funkci.

  • Jako základní věda se filozofie ptá po důvodech, podmínkách a předpokladech empirického vůbec, které samy nejsou empirické, vysvětluje empirické neempirickým
  • Univerzalita filozofie je v tom, že se ptá na podmínky možnosti empirické skutečnosti v celku. V tomto smyslu je tedy univerzální, a ne speciální vědou.
  • Jako rozumová věda si filozofie činí nárok na to, že všechny její výpovědi jsou rozumové, že tedy každá rozumová bytost musí nahlédnout, že a proč si tyto výpovědi činí nárok na závaznou platnost.
  • Protože se filozofie ptá na podmínky možnosti zkušenostní skutečnosti, uvádí principiálně (zásadně) v pochybnost celý náš zkušenostní svět. Je univerzální kritikou. Bojuje proti nekritickému dogmatismu, a tak plní ve společnosti osvěcující funkci.

 

Hinduismus, buddhismus

Hinduismus

  • vyrůstal z mytologických kořenů, nemá zakladatele, ani přesně kodifikovaný kánon
  • velké množství rozličných kultů, sektářských učení a myslitelských škol
  • všem je společné učení o zákonu karmy
  • nikdy se neuzavíral novým myšlenkám, názorům a podnětům, proto zůstal životaschopný do našich dnů
  • nejstarší písemné hinduistické památky jsou védy(16.-9. století př. n. l) a upanišady (10.-6. století př. n. l.)
  • další písemné památky jsou lidové eposy jako Mahábhárata, která obsahuje Bhagavadgítu, která patří k nejposvátnějším literárním památkám hinduismu

 

První období indické filozofie spadá do let 1500-500 př. n. l. Můžeme je označit jako období védské, podle souboru spisů, kterým vděčíme za znalosti o této době a které jsou označovány jako védy (náboženské, teologické vědění). Každý z véd je rozdělen do čtyř oddílů:

1. mantry – hymny, modlitební formule
2. bráhmany– návody ke správnému používání modlitebních formulí při modlitbě, zaklínání a obětování
3. áranjaky– lesní texty, tzn. texty určené poustevníkům žijícím v lesích
4. upanišady – tajné nauky

Věřící hind připisuje těmto textům kanonickou platnost, považuje je za božská zjevení a nedotknutelné pravdy.

 

První hlavní období indické filozofie se dělí do tří údobí podle doby vzniku jeho jednotlivých částí:

1. období starovédské čili doba hymnů; 1500-1000 př. n. l.
2. období obětní mystiky; 1000-750 př. n. l.
3. období upanišad; 750-500 př. n. l.

 

V době hymnů byly nejstaršími bohy přírodní síly a živly. Nebe, zem, oheň, světlo, vítr a vodu Árjové považovali za osoby, které žijí, mluví a jednají stejně jako lidé. V Rgvédu (véd veršů, vědění o chvalozpěvech) jsou obsaženy hymny, chvalozpěvy na bohy, např. hymnus o Agnim, bohu ohně, o Indrovi, pánu nad bleskem a hromem, o slunečním bohu Višnuovi, a modlitby k těmto bohům prosící o rozmnožení stád, dobrou sklizeň a dlouhý život.

Upanišady netvoří ucelený systém, jsou to myšlenky a nauky různých mužů. Slovo upanišada je odvozeno z upa = blízko a sad = sedět, znamená tedy nauku určenou těm, kdo sedí poblíž Mistra, tedy nauku tajnou, přístupnou jen zasvěceným.

Nejvýznamnějšími z upanišad prostupují dvě základní filozofické myšlenky: nauka o brahma a átmanu a teorie stěhování duší a spasení. Brahma s původním významem modlitba, zaklínání a posvátné vědění se v průběhu dlouhého vývoje stalo univerzálním pojmem, obecně tvůrčím principem světa, velkou duší světa, která spočívá v sobě samé, z níž vyšlo a v níž vše spočívá. V pravdě byl tento svět na počátku brahma. Brahma stvořilo bohy. Jakmile stvořilo bohy, dalo jim vládnout nad světy. Átman původně označoval patrně dech, dýchání, později nabyl významu podstata, vlastní já, tato bytost ve smyslu já v protikladu k tomu, co není já. Je tedy nejvnitřnějším jádrem našeho vlastního já. V upanišádách je brahma a átman jedno. Ve světě existuje pouze jedna jediná pravá jsoucnost, jež se v pohledu na svět jako celek nazývá brahma a v jednotlivé bytosti potom átman. Veškerenstvo je brahma, avšak brahma je átman v nás.

Brahma je věčné nepomíjející absolutno. Jako absolutní vědomí je myšlením nepostižitelnou abstrakcí boha. Nemůže být vyjádřeno slovy ani postiženo myšlením. Átman je skutečné nesmrtelné já člověka, které je v západním světě označováno jako duše.

 

Buddhismus

  • ateistické náboženství

Buddhistickou věrouku tvoří čtyři ušlechtilé pravdy:

  • všechno žití je strast
  • všechna strast má příčinu v žádosti, žízni
  • odstranění této žádosti vede k odstranění utrpení, k přerušení řetězu nových zrodů
  • cestou k tomuto osvobození je ušlechtilá osmidílná stezka, stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění

Tyto čtyři pravdy jsou náboženským vyznáním víry

  • V 6.-5. století př. n. l. jej založil Buddha jako odpověď na otázku, proč jsou bytosti upoutány v koloběhu bytí a jaké jsou možnosti jejich vyproštění.
  • Čtyři ušlechtilé pravdy tvoří jádro buddhistické nauky, které Buddha pochopil v okamžiku osvícení. Dnes je buddhismus v Indii prakticky mrtvý.

 

Konfucianismus, taoismus

Konfucianismus

Konfucius se narodil r. 551 př. n. l. Jeho čínské jméno zní Kchung-fu-ć, což znamená Mistr z rodu Kchung

  • příklon k člověku a praktickému životu. Snažil se své žáky přivést k samostatnému a správnému myšlení
  • ideálem je zralý, svět a člověka znající mudrc, jenž ve všem zachovává pravou míru.Dobro oplácí dobrem, špatnosti čelí spravedlností. Tím, že formuje svůj vlastní charakter, napomáhá jej formovat i druhým. Vnější a vnitřní stránka je u něho v pravé rovnováze.

K tomu, aby v lidských hlavách a srdcích zavládl řád, je v prvé řadě třeba nazývat věci jejich pravými jmény. Podle Konfucia je pro mír, poctivost a blahobyt máloco tak zhoubného jako zmatení jmen a pojmů. Otec budiž otcem, syn synem, vládce vládcem, služebník služebníkem.

Filozoficky nejvýznamnější knihou období konfucianismu je I-ťing neboli Kniha proměn. Podle tradice je jejím autorem jistý císař, jenž žil a vládl téměř tři tisíce let př. n. l. Konfucius ji znovu vydal a napsal k ní komentář.

 

Taoismus

Lao-ć se narodil kolem roku 600 př. n. l.

  • Tao,základní pojem filozofie Lao-ća, znamená za prvé „cesta“ a za druhé „rozum“. Tao je v podstatě neuchopitelný prazáklad světa. Je to zákon všech zákonů, míra všech měr. Lze je tedy jazykem evropské filozofie nazvat absolutnem. S tím souhlasí i to, že tao je nepochopitelné a nepojmenovatelné. Poněvadž je tao neuchopitelné, naše poznání může nanejvýš dospět k jistotě našeho nevědění. Vědět, že nevím, to je nade vše. Tao sice nemůžeme pochopit a poznat, ale můžeme si je uvědomit tím, že s pokorou a oddaností procítíme jeho vládu v zákonech přírody a procesu světa a učiníme je rovněž mírou svého lidského života. To ovšem předpokládá, že se vnitřně oprostíme od všeho, co nás odvádí od cesty tao a brání nám v pohledu na ně.
  • člověk má žít a působit ve světě, avšak tak, aby zároveň vnitřně „nebyl z tohoto světa“. Pozoruje a miluje lidi i věci, ale nesmí jim propadat, neboť vždy musíme mít na paměti: „Říší svatosti je tvé nitro a nikoli to, co těší zrak“
  • Lao-ć napsal Knihu o Tao a ctnosti (Tao-te-ťing).

 

Judaismus

  • monoteistické náboženstvívytvořené během 1. tisíciletí př. n. l. palestinskými Židy
  • Protože božský řád je zprostředkován hebrejským zákonodárcem a prorokem Mojžíšem přijetím zákonů a zjevením na Sinaji (odhalení Boha nebo jeho vůle člověku prostřednictvím nadpřirozených událostí či Božích přikázání), nazývá se také mojžíšským náboženstvím
  • Základ tvoří Starý zákon, zvláště Desatero přikázání , Tóra neboli pět knih Mojžíšových (Pentateuch), která je předčítána při bohoslužbách v synagogách, a předpisy
  • Tóra je tradiční označení pro Pět knih Mojžíšových neboli první části hebrejské Bible (nazývají se Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium).

Charakteristickým rysem judaismu je víra v jedinost, jedinečnost a výlučnost boha Jahve (jehož jméno Židé nesmějí vyslovovat, nahrazují jej slovy Elohim a Adonaj, což znamená náš Bůh, náš Pán), který si zvolil Židy za svůj vyvolený národ. 

  • Mezi vyvoleným národem Židů a Jahvem platí smlouva zavazující Židy neuctívat jiného boha a dávající jim za to vládu nad Palestinou. Vnějším symbolem této smlouvy je rituální obřízka (odstranění předkožky zdravého dítěte, dělá se pouze u chlapců). Judaismus je obecně popisován jako způsob života. Zahrnuje úplný souhrn židovského učení obsaženého v Psaném zákoně (Bibli – Starý zákon), v Ústním zákoně (Mišna a Gemara, dohromady tvoří Talmud).

Mišna = sebrané zákonné tradice Ústního zákona, obsahuje učení raných mudrců.

Gemara = podrobný komentář k Mišně.

Talmud = autoritativní celek židovského zákona a tradice, obsahuje učení Mišny a opakování nebo doplnění Mišny v Gemaře a jiných starověkých pramenech.

 

Islám

  • státní náboženství v arabských zemích
  • vyznavači islámu se nazývají muslimové
  • vznikl na začátku 7. století našeho letopočtu v západní Arábii na základě učení proroka Mohammeda
  • obsahuje prvky judaismu, křesťanství a některých staroarabských kultů
  • Mohammedovo učení je obsaženo vKoránu
  • podstatou islámu je víra v jednoho boha Alláha, stvořitele nebe a země a všeho, co je na nebi i na zemi a v nesmrtelnost duše, v poslední soud a víra v posmrtnou odměnu člověka, který je bytostí obdařenou svobodnou vůlí, a tudíž odpovědnou za své jednání. S tím souvisí posmrtná odměna v ráji nebo trest v pekle.nu
  • pět základních zásad, tzv. sloupy islámu:
    • šaháda– vyznání víry, monoteismus s uznáním Mohammeda jako božího posla
    • salát– pět modliteb denně podle stanoveného obřadu
    • zakát– náboženská daň ve formě 1/40 příjmů
    • saum– půst v měsíci ramadánu (9. měsíc lunárního kalendáře)
    • hadždž– pouť do Mekky
  • Zakázána je lichva, požívání vepřového masa a alkoholu
  • Povolena je polygamie, nejvýše však čtyři manželky, kterým musí být zaručena stejná životní úroveň.

 

PŘEDSOKRATOVSKÁ FILOZOFIE – Milétští přírodní filozofové

Město Mílét bylo v 6. století př. n. l. významným obchodním přístavem a snad nejbohatším městem tehdejšího řeckého světa. Nacházelo se na západním pobřeží Malé Asie, na břehu Egejského moře. Toto místo, v němž se setkávaly rasy, jazyky i náboženství, je rodištěm řecké, a tím i západní vědy a filozofie. Zrodilo se zde filozofické myšlení, jehož představitele nazývámemílétskými přírodními filozofy.

 

Thalés

  • narodil se kolem roku 640 př. n. l
  • Pro Řeky byl jedním ze „sedmera mudrců“ starého světa
  • Podle antické tradice odpověděl na otázky, co je ze všech věcí nejobtížnější:„Znát sebe sama“, co nejsnadnější: „Poradit druhým“, co je bůh: „To, co nemá ani počátek, ani konec“, a jak lze žít v dokonalém souladu s ctností: „Tak, že nikdy nečiníme to, co odsuzujeme u druhých“
  • Za arché pokládal vodu.

 

Anaximandros

  • Žil přibližně v letech 611-549 př. n. l.
  • Byl vlastním zakladatelem filozofie jako samostatné vědy
  • Původním principem světa a příčinou všeho bytí je pro něho neurčité a neomezené (řecky apeiron),z něhož se vyděluje studené a teplé, suché a vlhké.
  • Podle věčného zákona vycházejí z neurčitého a neomezeného stále nové světy a opět se do něho vracejí.

 

Anaximénes

  • byl třetím významným přírodním filozofem
  • Za pralátku považoval vzduch, ovšem nikoliv v doslovném smyslu, neboť jím rozumí (jako oživující dech) i duši
  • I on hlásal periodické střídání vzniku a zániku světů.

Učení všech tří Míléťanů se snaží vysvětlit vznik všeho jsoucna z poslední pralátky nebo látkově pojatého principu. Jejich význam je v tom, že se poprvé pokusili řešit tuto otázku nepředpojatě, přírodovědeckým myšlením.

Právě pro jejich naivní přístup k řešení základní filozofické otázky jejich učení označujeme jako naivní materialismus.

 

Pythágorás a pythágorovci

Pythágorás

  • narodil se na ostrově Samos
  • žil v období mezi lety 580-500 př. n. l.
  • postavil matematiku, hlavně nauku o číslech, do středu své filozofie.
  • Podle tradice byl první, kdo použil slova filozofie v našem dnešním smyslu. Připadalo mu totiž troufalé, aby se nazval sofos, to je mudrc, jak bylo do té doby běžné, a tak se nazval skromněji filosofos, přítelem či milovníkem moudrosti.
  • Pýthagorejská nauka spatřuje v číslech stavební prvky světa. Každé z čísel od jedné do deseti má zvláštní moc a význam, hlavně dokonalá desítka.
  • byl první, kdo nazval svět kosmem – vše je v něm uspořádáno podle číselných vztahů. Důkazem toho je především hudba.
  • Zdá se, že byl první, kdo za harmonickým souzvukem tónů a za intervaly stupnic objevil číselné vztahy (mezi délkami znějících strun)
  • Hudební harmonii Pýthagorás nalézá i ve stavbě vesmíru. Tak jako těleso v pohybu vydává zvuk, který závisí na velikosti tělesa a rychlosti pohybu, tak i nebeská tělesa, když obíhají po své dráze, vyvolávají nepřetržitě znějící hudbu sfér, kterou my ovšem nevnímáme.

Na rozdíl od Míléťan nehledá Pýthagorás tajemství světa v pralátce, ale v prazákonu, totiž v neměnných číselných vztazích mezi jednotlivými součástmi našeho světa.

  • S naukou o číslech spojuje hluboké náboženské a mystické ideje, patrně orientálního původu, zvláště víru ve stěhování duší, která vykazuje značnou podobnost s naukou indickou.
  • Podle ní prochází nesmrtelná lidská duše dlouhým procesem očišťování ve stále nových vtěleních, v nichž může přijímat i podobu zvířete.
  • cílem života je vysvobodit duši čistotou a zbožností z koloběhu nových a nových zrození, vykazuje pýthagorejská etika příbuzné rysy s etikou indickou: požaduje disciplínu, střídmost, zdrženlivost.

Na základě těchto poznatků označujeme pýthagoreismus za idealistickou filozofii.

  • Mezi stoupenci Pýthágora byly i ženy.

 

Eleaté

Xenofanés

  • žil pravděpodobně někdy kolem roku 580 př. n. l.
  • stal se zakladatelem filozofické školy v Eleji.
  • Zahajuje útok filozofie proti starému řeckému náboženství. Zdá se mu, že bozi jeho doby, kteří mají až příliš mnoho lidských rysů, nejsou hodni jména bůh.
  • Nemůže být mnoho bohů, jeden bůh nemůže vládnout nad ostatnímiTo, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno. Tento bůh je všudypřítomný a jeho podobu ani jeho myšlení nelze srovnávat se smrtelníky.
  • Nejvyšší bůh je pro Xenofana zároveň identický s jednotou celku světa, takže jeho nauka může být nazvána panteistickou 

 

Parmenidés

  • narodil se kolem roku 540 př. n. l.v Eleji.
  • Je považován za vlastního zakladatele elejské školy.

 

Jeho učení se dá shrnout takto:

Pravého vědění se dosahuje čistým rozumovým poznáním. To ale učí, že může být jen bytí a nikoliv nejsoucno. Je jen jsoucno, nejsoucno není a nemůže být myšleno. Jsoucnem se přitom rozumí to, co vyplňuje prostor, je tedy popírána možnost prázdného prostoru. Protože jsoucno vyplňuje všechno, není ani nějaké myšlení, které by stálo mimo bytí. Naopak, myšlení a jsoucno je totéž. Smysly, které předvádějí svět stálé změny a vznikání a stálého pohybu, klamou, jsou zdrojem všeho omylu.

 

Zenón z Eleje

  • je považován za zakladatele dialektiky . V návaznosti na Parmenida se snaží dokázat, že přijetí mnohosti jsoucna a reality pohybu vede k neřešitelným rozporům.

 

Příklad jeho argumentace:

V závodě Achilla s želvou, při kterém by želva měla jen sebemenší náskok, by ji Achilles nemohl nikdy dohonit. V okamžiku, kdy Achilles dosáhne určitého bodu A, v němž se bezprostředně před tím nacházela želva, se želva již přesunula dále do bodu B. Dosáhne-li Achilles tohoto bodu, želva ho opět právě opustila a přešla do bodu C atd. Achilles tedy může náskok zmenšovat, ale nikdy želvu nedohoní.

Zénón chtěl ukázat, že se čas ve skutečnosti skládá z řady časových bodů, podstatné je pro něj stálé plynutí, které probíhá každým bodem. Rozdělení v jednotlivé momenty není času vlastní, nýbrž pochází z našeho myšlení. Zénónova filozofie je poměrně složitá, s některými jejími částmi se poprala až moderní matematika.

 

Hérakleitos a přírodní filozofie 5. století

Hérakleitos z Efesu

  • narodil se kolem roku540 př. n. l.
  • Také on zřejmě předpokládal jednu substanci (látku), kterou je pro něj praoheň, jeho vzplanutím a uhasínáním vystupuje svět se svými protiklady a opět se do něho vrací. Nemyslí doslova oheň, ale jakousi praenergii.

Veškerý vývoj se odehrává v polární souhře protikladných sil. Toto Hérakleitos nazývá jednotou protikladůKaždá věc potřebuje ke svému bytí i protiklad. Pro člověka by nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání. Neboť pouze nemoc činí zdraví příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu nasycení. Touto naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů vytvořil Hérakleitos model dialektického učení o vývoji.

Pro zákon světa poprvé používá slova logos, světový rozum, který vším vládne. Pojem logu se stal Božím slovem křesťanské teologie.

Dialektické chápání světa vyjádřil aforismem: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky“.

 

Empedoklés

  • narodil se kolem roku 490 př. n. l.
  • Staví čtyři základní pralátky (oheň, voda, vzduch, země) jako rovnoprávné vedle sebe a zakládá tím představu o čtyřech elementech, čtyřech kořenech.
  • Jako hnací a formující síly všeho dění se objevují síla sjednocující a síla oddělující, které nazývají láska a nenávist. Ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá.
  • Vznik živých bytostí probíhal podle Empedokla tak, že vznikaly nejprve nižší, pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak teprve lidé.
  • Nejprve vznikly bytosti, v nichž byla obě pohlaví spojena, později se pohlaví rozdělila do dvou samostatných individuí.

 

Démokritos

  • žil v letech470-360 př. n. l.
  • Oproti Parmenidovi předpokládal, že existuje nejsoucno, tedy prázdný prostor. Následkem toho se svět skládá z plného jsoucna, které vyplňuje prostor, a nejsoucího prázdna, prostoru. Ono plné, které vyplňuje prostor, není jedno. Tvoří je nespočetná nepatrná tělíska. Tato tělíska nemají v sobě žádné prázdno, svůj prostor zcela vyplňují. Nejsou dělitelná, proto se nazývají atomy(atomos = nedělitelný). Atomy nezanikají, jsou neměnné, všechny jsou z téže látky, mají ale rozličnou velikost a jí odpovídající váhu. Všechno složené vzniká spojením oddělených atomů a všechen zánik spočívá v rozlučování atomů dosud spojených.

 

Anaxogorás

  • zavedl pojem nús, myslícího, rozumného, všemohoucího, a přitom neosobně myšleného ducha. Tento duch dal popud k tomu, aby se z původního chaosu vytvořil krásný a uspořádaný celek světa. Byl to první hybatel.

 

VRCHOLNÉ USPOŘÁDÁNÍ ANTICKÉ FILOZOFIE – Sofisté

  • sofistai = učitelé moudrosti
  • poprvé v řecké filozofii odvrátili pohled od přírody a v plném rozsahu jej zaměřili na člověka
  • učinili předmětem myšlení samo myšlení a začali s kritikou jeho podmínek, možností a hranic
  • moudrost věděním.
    • Pro Sokrata: Co znamená vědět ?
    • Pro Platona: Co vím, jestliže vím, a odkud to vím ?
    • Pro Aristotela: Jak utřídit a usoustavnit vědění ?

 

Sókratés

  • jeho nauka spojuje zdatnost s věděním
  • odkrýváním nevědění chce člověka přivádět k sebezkoumání a k ponoření do sebe
  • nikdy se neobrací na obecnou, neuchopitelnou masu lidí, nýbrž vždy jen na tělesně přítomného jedince
  • ten, který stále provokuje své spoluobčany z Atén otázkami, zpochybňováním kulturních a společenských daností a norem, hodnot atd….

Sókratova nauka je rozdvojena. Na jedné straně byl hluboce náboženským člověkem, který považoval povinnosti vůči bohům za základní povinnosti člověka, ale tichý, nikdy neutichající hlas svědomí nedovedl dále odůvodnit. Na druhé straně je pro něho zdatnost, ctnost totožná s rozumovým nahlédnutím. Stejně jako je nemožné dělat to, co je správné, když to neznáme, tak je dle Sókrata nemožné to nekonat, pokud to známe. Protože pak každý dělá jen to, co je pro něho nejlepší, a mravně dobré je právě toto, stačí lidi o pravé zdatnosti, ctnosti poučit, aby se zdatnými stali.

 

Platón

  • 387 př. n. l. založil athénskou filozofickou školu Akadémii
  • Všechna díla (kromě několika Listů a proslulé stylizované Obrany Sókratovy) majípodobu dialogů
  • dialogy vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek
  • Obecné pojmy existují jako ideje odděleně od smyslového světa a tvoří vlastní neměnnou říši
  • idea dobra
    • nejvyšší
    • umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí
  • éros
    • bez tohoto filozofického pudu se nemůžemem přenést k poznání ideí
    • =snaha přejít od duchovního k smyslovému, je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých
    • Potěšení z krásné postavy je nejnižším stupněm érótu. Všechno zabývání se krásou tento pud posiluje, hlavně hudba, která je považována za přípravu pro filozofii, a matematika, protože učí odvracet se od smyslového světa a nahlížet čisté formy.
  • nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznání idejí je pojmové, nebo jak ho nazývá sám Platón, dialektické myšlení
  • dialektické myšlení jednak stoupá od jednotlivého k všeobecnému, od podmíněného k nepodmíněnému, jednak sestupuje všemi mezičleny od všeobecného k jednotlivému
  • Obrana Sókratova
    • tento Platonův dialog se tváří jako autentický přepis soudního procesu se Sokratem
    • obžalován je pro
      • zavádění nových bohů
        • daimonion . Helénský svět byl plný bohů, bůžků, můz atd., jimž byl člověk dán všanc. Sokrates nabádá své posluchače, aby si uvědomili své daimonion, jemuž především je člověk odpovědný.
      • kažení mládeže
        • každý sám musí nalézt a odůvodnit správnost a vhodnost svého chování. Sokrates vede k poznání, že není vyšší autority nad hlas božského v nás, daimonia. Věci nechť neděláme proto,že nám tak káží otcové, nábož. tradice, ale že sami jsme nahlédli, co je dobré a co zlé, pravdu, pravou tvář věcí. Pravá ctnost tkví ve vědění, co je dobré a co zlé, ne v poslušnosti tradiční morálce.

 

Podobenství o jeskyni

Pomyslete si lidi jako v podzemním obydlí podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod z šíři celé jeskyně, v tomto obydlí žijí již od dětství spoutáni na nohou a na šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání, vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými lidmi je nahoře příčná cesta, podle níž si myslete vystavěnou zídku. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí přečnívající nad zídku, podoby zvířat a lidí z kamene vyrobené, jeden z nosičů mluví, druzí pak mlčí.

Divný je ten tvůj obraz a divní vězňové.

Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty. Jeden z nich je vyproštěn z pout a přinucen náhle stát a otočit šíji a jít a hledět vzhůru ke světlu. Co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkrát viděl jen přeludy a nyní že vidí správně. Obrátil by se a utíkal k tomu, co je mu důvěrně známé a kde ho nebolí oči ze světla.Vězením je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám jej ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideu předpokládáme tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem. Ideje jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Ideje trvají jako nepomíjivé pravzory věcí.

Platón chtěl ukázat, že vše zde na zemi má svoje pravé formy, které se nazývají ideje. Věci kolem nás jsou pouze odrazem těchto idejí. Smysly však nejsme schopni tento svět idejí pochytit. K tomu slouží érós, filozofický pud, který nás může do tohoto světa povznést.

 

  • Platónův trojúhelník
    • anamnésis = rovzpomínání
    • methesis = podílení

 

Aristoteles

  • bývá považován za jednoho z největších myslitelů v dějinách filozofie
  • zabýval se zejména logikou
    • nauka o správném myšlení, přesněji o formách a metodách správného myšlení
    • naše rozumové myšlení se děje v pojmech
    • definice
      • definicí získáváme přesné pojmy
      • musí zařadit definovaný předmět do třídy, jejíž obecné znaky souhlasí se znaky definovaného předmětu: Co je člověk? Člověk je živočich.
      • musí udat, čím se tento předmět odlišuje od ostatních předmětů stejné třídy: Člověk je živočich rozumný
    • Největší důraz klade Aristotelova nauka na to, aby se sestup od obecného k zvláštnímu a vzestup od zvláštního k obecnému odehrával ve správném pořadí, v postupných krocích, které nevynechají žádný člen.
    • Aristotelovy spisy jsou nejčastěji děleny do pěti tematických skupin:
      • logické spisy, jejichž soubor se tradičně nazývá Organon(viz též řecká lieratura antická, antická logika)
      • přírodní filozofické a přírodovědné spisy (FysikaOnebiO dušiZkoumáníživočichů)
      • ontologické spisy (14 knih; spojil Androníkos Rhodský do souboru Metafysika)
      • etické a politické spisy (tři spisy o etice, Politika)
      • spisy o slovesném umění (PoetikaRétorika)
    • Každá konkrétní věc a bytost má dvě základní stránky
      • tvar (morfé, eidos), princip její určitosti a vymezenosti
      • látku (hýlé), princip její proměnlivosti, tj. možnosti nabývat jiných vlastností i měnit se v něco druhově jiného
    • svět je podle Aristotela věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost (tzv. první nehybný hybatel)
    • při výkladu látkových procesů vycházel ze starší teorie čtyř živlů (elementů), k nimž připojil ještě pátý, tzv.aithér (viz též quinta essentia), jako látku nebeských sfér
    • Vytvořil první ucelený systém logiky, působil zejména svou naukou o sylogismu
    • O duši
      • první soustavný výklad psychologie
    • Zkoumání živočichů
      • popis a klasifikaci více než 500 živočišných druhů a položil tím základy zoologie
    • Politika
      • podrobil zkoumání stát a politické zřízení; podle počtu vládců dělil státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii; jejich nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá na blaho občanů, jsou tyranie, oligarchie a neústavní demokracie
    • Poetika
      • nastiňuje pojetí umění jako tvůrčí nápodoby (mimésis) skutečnosti a dotýká se i psychologické funkce uměleckého díla, která spočívá v očistě (katarzi) divákovy duše. Zabývá se zde i tragédií a její stavbou. – Na Aristotela navazovali jeho žáci, zvláště Theofrastos a Eudémos
    • V etice pokládal štěstí za cíl lidského života (viz též eudaimonismus)
    • rozlišoval tři způsoby života:
      • rozkošnický
      • politický
      • teoretický, jehož si cenil nejvíce
    • ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce

 

  • deset kategorií
    • nemají žádný společný nadřazený pojem, jsou to pojmy původní a základní pro všechny ostatní pojmy
    • substance, kvantita, kvalita, relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět
  • subjekt = pojem, o kterém se něco vypovídá
  • predikát = výpověď, která se činí o subjektu

Soudy spojujeme v úsudky. Úsudek je řeč, ve které z určitých předpokladů vychází něco nového. Je to odvození nového soudu z jiných soudů. Sestává vždy z premis (předpokladů) a konkluze (závěru) z nich vyvozené. V centru nauky o úsudku stojí tzv. sylogismus. Skládá se ze tří částí:

  • z věty horní (obecné):Všichni lidé jsou smrtelní.
  • z věty dolní (speciální):Sókratés je člověk.
  • to byly premisy. Závěr:Tedy (také) Sókratés je smrtelný.
  • sylogismus = druh úsudku. Např. Všichni lidé jsou hloupí – Já jsem člověk – Jsem tedy také hloupý. Jak vidíte, ne vždy má tento druh úsudku správný závěr. Závěr je správný, pokud jsou obě premisy pravdivé.
  • indukce = postup, kterým tvrzení nevyvozujemez jiných tvrzení, ale dokazujeme je tím, že jeho faktickou platnost dokážeme na co možná nejvíce jednotlivých příkladech, které pod něj spadají
  • entelechie = duše, která pohybuje a formuje tělo
  • U Aristotela pojem teleologický ve vztahu k přírodě znamená účelnost v uspořádání přírody.
  • teorie o čtyřech příčinách jsoucna:
    • causa materialis, látka (např. stříbro, z něhož je zhotovena obětní miska)
    • causa formalis, forma, v našem případě vlastní forma misky
    • causa efficienspříčina působící(stříbrník, který misku vytvořil)
    • causa finalis, to, kvůli čemu byla miska vytvořena, neboli účel (určení misky pro obětní obřad)
  • zoón politikon = člověk jako bytost společenská

 

Stoikové

  • Klíčovým motivemstoické etiky je život v souladu s přírodou. V tom tkví jediná ctnost a blaženost. Taková ctnost je jediným dobrem. Důležité je rozeznat, co je dobré, co je špatné a co lhostejné.
  • Název stoikové vznikl od stoa poikilé, což znamená malované sloupořadí, kde stoikové vykládali své myšlenky.
  • afekty
    • v poznávání správných hodnot a ve správném jednání jsme jimi omezováni
    • matou rozum, předstírají, že lhostejné nebo špatné je hodnotné, a nutí nás, abychom o ně usilovali
    • úkolem člověka je proto neustálý boj proti afektům
  • Cíle ctnosti je dosaženo teprve tehdy, když jsou afekty zcela překonány, když je duše osvobozena od vášní. Tento stav stoikové nazývají zbavenost vášní, apatheia

 

Epikurejci a skeptici

  • Epikurosoznačuje jako jediný cíl člověka blaženost a definuje ji jednoduše jako získávání slasti a vyhýbání se strastem. Usilování o štěstí musí však řídit a krotit rozum. Rozum ale říká, že vlastní štěstí lze spíše nalézt v radostném rozjímání, ve vyváženém klidu ducha, 
  • pro skeptiky je charakteristické pochybování, které považuje za nemožné pravé poznání.

 

STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE – šíření křesťanství

  • započalo misionářskou činností apoštolů v století n. l., zvláště třemi apoštolskými cestami Pavla z Tarsu, jeho konečným pobytem a mučednickou smrtí v Římě
  • již v polovině druhého století se ve všech částech Římské říše vyskytovaly křesťanské obce. Zde docházelo také k častému pronásledování křesťanů v době od prvního do čtvrtého století. Pronásledování křesťanství spíše posílilo, než vykořenilo
  • Císař Konstantin Veliký r. 313 vydal milánský edikt, kterým zrovnoprávnil křesťanství s ostatními kulty Římské říše. Posléze přijaly křesťanství i okolní kmeny (Keltové, Germáni a Slované).
  • Zakladatelem byl Ježíš Kristus. Jako mladý muž se přidal k Janu Křtiteli. Později shromáždil skupinu svých učedníků, dvanácti apoštolů. Vystupoval jako učitel Zákona a jako prorok s vědomím jedinečného poslání od Boha. Byl ukřižován po třicátém roce svého života.
  • Bible se skládá ze dvou částí. První její částí je starý zákon, druhou částí je nový zákon.

První křesťané nemluvili řecky a mimo Itálii ani latinsky. Pokud se však mělo křesťanství prosadit, muselo si získat vzdělané lidi. To bylo možné jen tehdy, když je oslovilo v jejich vlastní řeči. V prvních třech staletích byli křesťané pronásledováni. Obrany křesťanství a vzdělanců proti pohanským předsudkům se ujali apologeti. Patřil mezi ně Tertullianus, Órigenés a Kléméns.

  • vulgáta =  křesťanský překlad Bible do latiny pořízený na přelomu 4. a 5. století mnichem Jeronýmem
  • septuaginta =  první překlad hebrejské bible do řečtiny. Došlo k němu v egyptské Alexandrii z podnětu tamních Židů pociťujících potřebu řecké verze, protože tito Židé již z valné části neznali hebrejštinu, a také proto, aby byli osloveni i nežidé.

 

Augustin

  • hledá příčinu pohybu, již nelze ztotožnit s našimi lidskými silami, nadřazenou, zavazující instanci vlastní výsostnosti, hlas, který není ozvěnou našeho: pravdu
  • nalézá pravdu a světlo v Bohu
  • poznání je skutečnost, která trvá ze sebe, nezávisle na našem myšlení, je to řád a skutečnost Boha
  • trojjedinost = božská substance existuje ve třech osobách, Otci (Bůh), Synu (Ježíš) a Duchu svatém, a v každé existuje celá
  • britský mnich Pelagius (inspirován stoicismem)zastával názor, že člověk se rodí svobodný a bez hříchu a může dosáhnout blaženosti vlastními silami, bude-li se držet vzoru a učení Ježíše Krista
  • Augustin se řadil mezi jeho odpůrce
  • nauka o predestinaci (božském předurčení) =  Pouze Adam, jako první člověk, se narodil svobodný a bez hříchu. Měl možnost řídit se Boží vůlí a dosáhnout nesmrtelnosti. Protože však Adam, sveden Satanem, propadl hříchu, jsou všichni lidé tímto jeho hříchem zatíženi jako hříchem dědičným. Nejsou proto již svobodní, musí podle své přirozenosti hřešit a propadnout smrti. Bůh však ve svém milosrdenství vykupuje lidi svou milostí. Některé vyvolí, jiné zavrhne, a to podle své vůle.
  • církev Augustinovo stanovisko zmírnila a tvrdila, že Bůh lidi nepovolal ani nezavrhl předem, nýbrž pouze prostřednictvím své vševědoucnosti předem zná jejich konečná rozhodnutí
  • přítomnost zla vysvětloval tím, že zlo je pouhou nepřítomností dobra
  • byl dlouhou dobu stoupencem manicheismu, učení, jež stavělo proti sobě dvě prapůvodní říše dobra a zla. Takovému člověku musela být nesmírná moc zla natolik přítomná, že ji nemohl zcela popřít nebo pojmout jako nepřítomnost dobra, proto Augustinův postoj k této otázce kolísal.

 

Spor o univerzálie

  • Ve sporu o univerzálie se jedná o to, zda rody a druhy existují nebo zda existují pouze v intelektu, a jestliže existují, zda jsou tělesné nebo netělesné a zda existují odděleně od smyslových věcí, nebo jen ve smyslových věcech a na nich.
  • jde tedy o otázku po skutečnosti obecného, univerzálií
  • proti sobě dva směry:
    • realismus = obecnému přiznává vyšší skutečnost než jednotlivému
      • Eriguena
        • jeho realismus je patrný v myšlenkách o světovém dění, které je pro Eurigenu koloběhem, jenž v Bohu začíná a do Boha se vrací
        • Boha nazývá tvořící a nestvořenou přírodou
        • z Boha vychází stvořená a tvořící příroda, božské myšlenky, pravzory a obecné pojmy; z nich pak vychází stvořená a netvořící příroda, jednotliviny, jednotlivé bytosti, vycházející z idejí. Nakonec se vše navrací k Bohu jako k nestvořené a netvořící přírodě (odvozuje jednotlivé z obecného)
      • Anselm z Canterbury
        • k důkazu Boží existence používá rozum
        • Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího. Kdyby Bůh byl jen v intelektu, bylo by možno myslet ještě něco vyššího, než to, nad co nelze myslet nic vyššího, totiž téhož Boha jsoucího nejen v intelektu, nýbrž ve skutečnosti.
        • tato myšlenka by obsahovala spor, a je proto nepravdivá
        • ontologický důkaz = z pojmu nějaké věci, v tomto případě z pojmu Boha, jako toho nejvyššího, co lze myslet, je odvozen důkaz její reálné existence. Jednoduše řečeno: důkazem Boha je to, že o Něm víme, že na Něj můžeme myslet a o Něm přemýšlet
      • nominalismus = skutečné jsou jen jednotliviny, obecné pojmy se nevyskytují ve skutečnosti, nýbrž jen v našem intelektu, jsou pouhými jmény
        • Rocellinus
          • skutečnost sestává pouze ze samých jednotlivin“
          • obecné pojmy jsou člověkem vymyšlená jména, označení, jimiž shrnuje podobné jednotliviny podle společných znaků (toto použil i na Svatou Trojici)
          • jedna božská substance ve třech osobách je pouze shrnutí tří jednotlivě existujících božských osob provedené v lidské mysli a ustálené v jazyce církve. Podle tohoto tvrzení by tedy neexistoval jeden trojjediný Bůh, ale tři osoby, tři bohové
        • Abélárd
          • universalia in rebus (univerzálie jsou ve věcech)“
          • obecnému pojmu odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná stejnost podstaty, bytnosti
          • obecný pojem se vyskytuje jen v jednotlivých věcech, nikoli mimo ně

 

Arabská a židovská filozofie

  • Avicenna
    • perský filozof, lékař, právník a přírodovědec
    • největší myslitel východní větve islámské filozofie
    • Kitábeš-Šifá (Knihy uzdravení) jsou souhrnem tehdejšího vědění
    • El-Kanunfi at-tibb(Kánon lékařství) byl až do 16. stol. uznávanou učebnicí
    • staví látku jako věčně jsoucí vedle Boha
    • Bůh je nehybným hybatelem, z něhož proudící formy se uskutečňují v látce
    • univerzálííchlze vypovídat trojí:
      • jsou v Božském rozumu před věcmi
      • vzhledem k ztělesnění ve skutečnosti jsou ve věcech
      • v hlavách jako jimi vytvořené pojmy jsou po věcech
    • Averroes
      • islámský filozof
      • popírá nesmrtelnost jednotlivé duše a zná jen nadosobního nesmrtelného ducha
      • vidí vyšší mravnost v tom, když člověk koná dobro kvůli dobru samému, než když jednání člověka určuje očekávání odměny nebo trestu na onom světě
      • Mohamedovo učení líčí pekelné tresty a radosti ráje, jenž čekají na člověka na onom světě
      • Averroes se dostává do rozporu s islámskou dogmatikou v pojetí dobra, které člověk koná pro něj samé
    • Maimonides
      • židovský učenec, filozof a lékař ze španělské Córdoby
      • je ve vztahu víry a rozumového poznání přesvědčen o tom, že výsledky obou jsou ve shodě
      • kde se však rozum dostane do sporu se slovy Písma, dává přednost rozumu a snaží se uvést s ním Písmo v soulad alegorizujícím způsobem
      • Průvodce bloudících = jeho stěžejní dílo; psáno arabsky

 

Tomáš Akvinský

  • nad říší poznání, filozofického, metafyzického, se klene říše nadpřirozené pravdy
  • do této říše nelze proniknout pouhým vypětím přirozené schopnosti myšlení. Do oboru, který se vymyká filozofickému zkoumání, patří právě vlastní tajemství filozofické víry: trojjedinost Boha, vtělení Pána Ježíše a vzkříšení těla. Zde jde o nadpřirozené pravdy, které můžeme přijmout jen na základě víry jako obsah Božího zjevení
  • Boží existenci lze dokázat rozumem
  • je jisté a smyslovou zkušeností zaručené, že něco je v tomto světě pohybováno. Vše, co je pohybováno, musí být pohybováno něčím jiným. Když tedy to, čím je pohybované pohybováno, je rovněž pohybováno, pak musí být opět pohybováno něčím jiným a to opět něčím jiným. Není zde ale možné postupovat do nekonečna. Je tudíž nutné, abychom došli k prvnímu pohybujícímu, které již není ničím pohybováno, a tím všichni rozumějí Boha
  • v nauce o lidské duši říká Tomáš, že duše je substancí nezávislou na těle a nemůže být tedy s tělem zničena, a jako čistá forma nemůže být zničena ani sama o sobě
  • Duši rozděluje na:
    • mohutnost vegetativní (látková výměna a rozmnožování)
    • mohutnosti smyslového vnímání, žádostivosti a volného, libovolného pohybu, které přistupují u zvířat
  • U člověka k tomu přistupuje mohutnost intelektuální, rozum.
  • Tomáš dává přednost rozumu před vůlí. Intelekt je vznešenější než vůle.
  • jako předpoklad mravního jednání zdůrazňuje Tomáš svobodu vůle
  • Tomistická nauka o duši a poznání je intelektualistická

 

  • Vilém ze Champeau; Albert Veliký;  Dante;  Roger Bacon; Duns Scotus; Vilém Occam; Mistr Eckhart

 

Renesance v evropské kultuře a filozofii

  • humanismus = ideologii protěžující suverenitu postavení člověka před církevním a náboženským nárokem na jeho život
  • reformace = duchovní úsilí o náboženské osvobození člověka od univerzálních (katolických) náboženských závazků a o radikalizaci náboženského postoje člověka k Bohu (žádné zprostředkování)
  • renesanční a reformační epocha:
    • stavba letohrádků; překlady bible do národních jazyků; velké zámořské cesty a objevy; budování pomníků významným lidem (nejen světcům); sepisování pamětí a cestopisů
  • příznačné osobnosti:
    • italský renesanční básník Francesco Petrarca; římský král Karel IV.; A. Komenský; italský renesanční fyzik a matematik Galileo Galilei; zakladatel jezuitů (Bask) Ignác z Loyoly; italský spisovatel, politik a moralista Niccolo Machiavelli; anglický politik, kancléř a autor „Utopie“ svatý Tomáš (Thomas) More; italský všestranný umělec, literát i přírodovědec Leonardo da Vinci

 

RENESANCE

  • = jméno pro kulturní epochu, kterou lze popsat následujícími charakteristikami:
    • objevování a popularizace antických kulturních statků pro literaturu, výtvarné umění, filozofii
    • vznešený životní styl a jeho vyjadřování estetickým cítěním, tvorbou
    • humanismus a homomensura (=člověk je měřítkem všech věcí) jako nová sociální teorie. Kosmologie.
  • Giordano Bruno
    • italský renesanční filozof, přírodozpytec, který i kvůli svému přesvědčení, že pravá Boží podoba se ukazuje v přírodě a tudíž mezi stvořeným a Stvořitelem není bytostného rozdílu (pantheismus)
    • byl r. 1600 upálen v Římě
  • Dvořana Vladař
    • nejslavnější a nejvlivnější renesanční návody k chování
    • na chování je důležité to, jak je vnímáno druhými, ctnost není nikdy o sobě, ale jen jakožto uznaná druhými. Dvořan se má dobrým jevit vladaři a vladař dvořanům. Jiná, vyšší odpovědnost se neuznává.

 

  • Utopické cestopisy
    • typickým projevem renesanční literatury, protože jsou psány jednak podle starořeckých šablon iluzorních cestopisů (Euémeros, Iambulos), jednak je oživena Platonova idea Ideálního státu, tak jak je popsán ve spisu Ústava.
    • Z těchto inspirací čerpali renesanční literáti: příkladem budiž Angličan  Morenebo Ital T. Campanella 
    • dobový význam těchto spisů spočívá v tom, že je myslitelná smysluplná alternativa společenského uspořádání ke křesťanské civilizaci
    • Campanellův Sluneční stát je založen na těchto politických principech: společný majetek, státní úřední dozor, rovnost občanů vyjma úředníků.
  • Na rozdíl od reformace, je renesance módou,afektací vyšších vrstev, šlechticů, vzdělanců.
  • Pracujíc s tím, co přinesl humanismus 14.a 15. stol, rozvíjí v oblasti společenského chování a myšlení některé nové zdroje.
  • Je jím především obnova antického vkusu, znovuprožívání antických kulturně uměleckých počinů.

 

Co je historické vědomí ?

  • Nestačí, že něco bylo. Má-li mít minulost význam v přítomnosti, je třeba, abychom si ji také pamatovali. Například husitská minulost hrála v českém povědomí malou úlohu do té doby, než ji oživili Jirásek, Palacký, Masaryk. Podobně Evropa středověku svou antickou minulost zavrhla do doby, kdy ji renesance objevila u svých humanistických předchůdců.
  • V tom smyslu je renesanceobnovou historické paměti, kterou středověk neměl. Středověcí vzdělanci znali všechny podrobnosti vyhnání z ráje, potopy, ale málo o pádu Říma.
  • Historické vědomí má ten, kdo si uvědomuje historický význam činů svých nebo svých současníků. A být si vědom historického významu je možné jen za předpokladu, že chápu počínání své, nebo svých současníků, jakospjaté, jsoucí v kontextu, s tím, čemu říkám minulost.
  • Při tomto odhalení se nám jeví bytostná orientace renesance jako pohled zpět, a to dík porozumění sobě sama na základě minulého (dávného = antického). Křesťanský universalismus a reformace především jsouprojekty, nebeské království nastává a nastane. Pro renesanci i antiku zlatý věk již
  • Základní dilema renesančního člověka – jak se chovat ?
  • Tím, co je pro renesanci na antickém životě zajímavé, jestyl, jako první (viditelný) projev života. Hledá-li se vzor, hledá se odpověď na otázku, jak se co dělalo. Renesanci jde o nápodobu.
  • Mužové renesance byli jako dědici Řecka aristokratičtí, šlo jim ovýbornost – jejich vlastní (ne o spásu nebo úlevu v bídě). A tuto výbornost, ctnost (bez moralinu) interpretují jako grácii, vznešenou kulturu.
  • Návrat k přírodě, nápodoba antického stylu
  • Renesanční hodnota světa a lidského jednání v něm
  • Ideanápodoby přivádí k nalezení smyslu, povahy světa a lidského počínání v něm.
  • V renesanci dochází k základnímu průlomu v tematizaci pojmusvět.
  • Zatímco puritán se jednoznačně odvracel od světa do svého nitra, renesanční dvořanžádné nitro nemá. Autentický svět je ten svět, který je, který se ukazuje, jeví se.
  • Renesanční představa je představa světa jen ve své světskosti.
  • Idea, že je nějaký pravý světuvnitř člověka, kde se setkává jen s Bohem a rozmlouvá s ním, to není představa renesančního člověka. Svět je světem ve své sekularitě (ne sakralitě), jak se ukazuje. To je i autentický svět, svět zdání, svět toho, jak věci vypadají.
  • Skutečnost? Není. Je toliko jevení se, zdání, neboť ono je tím, co je skutečné.
  • Věc, člověk jest, jen pokud je viděn, vnímán, pokud se ukazuje.

 

Reformace

  • typické snahy reformace:
    • bohoslužby a bible v národním jazyku
    • zrušení celibátu kněží
    • střídmost a prostota, neokázalost v životě, bydlení i oděvu

 

  • jako pokus o institucionální reformu
    • člověka
    • světa
    • církve

 

  • Reformační náboj je v prvé řadě náboženský. Až v návaznosti na něj sledují další reformační snahy, témata.
  • vidí na církvi chybu (brání ve spáse
  • základní myšlenka, že církevní universalismus a paternalismus je závadný
  • jde jim o jistotu v možnosti spásy duše, o vytvoření takových institucionálních rámců, které jistěji povedou duši ke spáse.
  • V tom je reformace, alespoň ta ženevská a lutherská, konzevativní.
  • nejde o autonomii, jde o spásu
  • spása je nově chápána jako něco osobního, nezprostředkovaného ničím a nikým; jde o intimní, subjektivní výraz.

Reformace – termín zahrnující celou škálu projevů,úsilí o změnu církevních a náboženských poměrů v Evropě.

  • reformace chce změnit celou církev.  Kromě tohoto universálně reformačního náboje jsou v evropské reformaci proudy i vyloženě sektářské(novokřtěnci, Chelčického jednota bratrská apod.) – tj. separovat se a žít někde spravedlivě v očekávání brzkého eschatonu.

Při vší úctě k faktické návaznosti a ovlivněnosti v linii Valdes – Hus – Luther, jsou důvody hovořit o reformaci v úzkém slova smyslu od 14. stol (Viklef) přes 15. (husité, utrakvisté), 16. stol. (augšpurská a helvetská konfese) až do stol. 17. (puritánství).

  • augspurská (anšpurská) konfese = soustava věroučných článků protestantské církve
  • helvétská konfese = druhou nejvlivnější podobou reformace, která se ustavila z vlivu Jana Kalvína a Ulrycha Zwingliho; vznikla v Ženevě a v Curychu
  • Kalvínská reformace se významně uchytila také v anglosaském světě. Příslušníci radikálních náboženských společenství v Anglii a Novém světě (Americe) se označují jako puritáni
  • Tři formy reformačních snah
  • protestantský radikalismus – změna člověka je možná jen se změnou světa, jeho pořádků a institucí, nebo alespoň vytvořením ideální obce, společenství předurčených, vyvolených (Ženeva). V průběhu let jsou i tato centra donucena ke kompromisům
  • pietismus – změna člověka je možná příklonem k individualitě, v stažení se do osobního vztahu k Bohu v “ráji srdce”, do niternosti. To celé vychází z přesvědčení, že základním úkolem křesťanství je smíření jedince s Bohem (přijetí Ježíše za osobního spasitele).
  • reformatio jako převýchova – změna člověka prostřednictím vzdělání a soustředění se na drobnou , výchovnou práci s lidmi, která bude korunována všenápravou. (Komenský, Melanchton aj.)

 

Reformace v Čechách a na Moravě

  • v 16. a na počátku 17. století lidé nejrůznějších náboženství žili ve svornosti a toleranci
  • u nás existovala zkušenost s náboženskou růzností již od 15. století
  • české a moravská reformace vycházejí z husitské tradice
  • nejtypičtějším náboženským reformačním společenstvím v zemích Koruny české je Jednota bratrská
  • evropská reformace 16. století se od českého husitství 15. století inspirovala
  • husitský politický a náboženský program vyjádřený čtyřmi pražskými artikuly:
    • svoboda hlásání Božího slova
    • všeobecné trestání těžkých hříchů již na zemi
    • laické přijímání z kalicha
    • konec světské vlády církve a oproštění církve od majetku
  • A.Komenský
    • Didaktika – reformační spis
    • hlavním zdrojem Komenského názorů a stanovisek je (Kralická?) Bible
    • základním prostředkem nápravy světa a společnosti je educatio čili česky vzdělání

 

NOVOVĚKÁ FILOZOFIE

RACIONALISMUS

  • Racionalismus je učení, podle něhož logické znaky hodnověrného poznání nelze vyvozovat ze zkušenosti a jejího zevšeobecňování, nýbrž tyto znaky musí mít svůj základ v rozumu, který teprve dává zkušenostnímu poznání ráz všeobecnosti a nevyhnutelnosti.

 

DESCARTES

  • Francouzský filozof a vědec (matematik, fyzik, fyziolog)
  • tvůrce novověké koncepce subjektu
  • zakladatel novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu
  • přispěl k novověkému pojetí přírody jako nekonečného, matematicky propočitatelného a předvídatelného univerza
  • metodická skepse
    • soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání
    • odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy
    • v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté
  • zásady vědecké metody
    • první výslovně formuloval
    • významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky, na vytvoření číselné reprezentace geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie a na matematizaci optiky
  • jeho myšlení je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby
  • reformace a náboženské války ve Francii, v Anglii a v celé Evropě podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu
  • Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filozofie a stoické myšlenky
  • jeho životní úsilí je usilovným hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filozofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, metodickém zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu
  • „Myslím, tedy jsem“ (latinsky „Ego cogito, ergo sum“), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filozofujícímu přijde.
  • objevuje, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti
  • tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. Tento druhý krok můžeme označit jako teologický důkaz existence Boha
  • V dalším kroku získává jistotu o realitě smyslového světa: „K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl.
  • základním prostředkem k poznání a ovládnutí přírody a světa je věda založená na rozumu a smyslové zkušenosti
  • jde tedy o to, snažit se odvodit (vydedukovat) z těchto principů poznání věcí, které na nich závisí, a to tak, že v celé řadě odvozování není nic, co by nebylo zcela jasné.
  • nejvlastnější podstatou mého Já je myšlení – jsem tedy res cogintas

 

SPINOZA

  • Základem přírody je jednotná substance, jež je příčinou sama sebe (causa sui), věčná, nekonečná a totožná s Bohem (Bůh čili příroda)
  • svět není nic jiného, než jak Bůh existuje, a člověk není nic jiného, než jak Bůh myslí
  • Oproti Descartovi ztotožňuje Spinoza Boha s přírodou. Toto stanovisko se nazývá

panteismus

  • učinil tak, protože chtěl sjednotit svět, který byl Descartem rozbit oddělením ducha od přírody

 

LEIBNIZ

  • Dovršil objektivní, idealistickou a racionalistickou filozofii 17. stol.
  • Předchůdce moderní formální logiky, v matematice je zakladatel logicismu
  • Rozlišil:
    • pravdy rozumu (logicky nutné)
    • pravdy náhodné (logicky nedokazatelné)
  • Za podstatu světa považoval nekonečné množství nedělitelných duchovních substancí – monád
  • jejich pohyb vychází zevnitř, monády nepodléhají zákonům mechaniky a neovlivňují se
  • Monády jsou nejmenší a nedělitelné neprostorové elementy duchovní povahy, z nichž se skládá celý svět. Jsou věčné a nezničitelné. Mají individuální povahu a navzájem se kvalitativně liší. Lidská duše – nejtypičtější příklad monády .
  • kriticky se stavěl k Descartovu podcenění živé přírody; tvrdil, že skutečnost se musí posuzovat analogicky z živého na neživé, ne naopak
  • Člověk poznává tak, že se obrací do sebe sama k obsahům svého vědomí, do něhož byl obraz světa vložen božským aktem stvoření.

 

EMPIRISMUS

BERKELEY

  • prohlásil, že býti je totéž, co býti vnímáno, neboť hmotu (ve smyslu obecného pojmu) nemůžeme vnímat
  • ovlivnil vznik moderního idealismu
  • vše, co vnímáme a poznáváme, ať prostřednictvím vnějšího nebo vnitřního vnímání, ať jako primární nebo sekundární vlastnost, ať jako jednoduché nebo složené ideje, je nám vždy dáno jen jako fenomén našeho vědomí, jako stav našeho ducha, který později Schopenhauer vyjádří větou “svět je má představa“
  • považuje to, co vnímáme, za vnější svět, který je pouze naší vlastní předsstavou

 

HUME

  • tvrdí, že zkušenost jsou naše duševní stavy. Rozlišuje silné a svěží smyslové dojmy – “imprese“ od představ – “idejí“
  • jeho gnozeologický skepticismus ovlivnil Kanta
  • přináší nové, rozlišení jednoduchých představ
  • to, co je přímo a fakticky dáno prostřednictvím vnějšího a vnitřního vnímání, nazývá impression (dojem )
  • obrazy dojmů, které plodí vzpomínka a fantazie, nazývá ideas (ideje )
  • ideje jsou obrazy dojmů, které plodí vzpomínka a fantazie

 

JOHN LOCKE

  • napsal dílo, které se nazývá “Esej o lidském rozumu“
  • směr, který představuje, se jmenuje senzualismus
  • ideje v našem vědomí pocházejí buď z vnějšího světa, anebo je vytvořilo samo naše vědomí z představ, které jako materiál našeho vědomí mají svůj původ vně vědomí, anebo jsou ve vědomí obsaženy od samého počátku, tj. jsou vrozené
  • domnívá se, že vrozené ideje neexistují.

 

FRANCIS BACON

  • iniciátor novověkého pojetí poznání, podle kterého je cílem vědy a filozofie zlepšovat podmínky lidského života
  • zdůraznil praktický význam vědy, kdy „lidské vědění a moc splývají v jedno“ (NovéOrganon)
  • představu budoucí společnosti vylíčil v nedokončené sociální utopii NováAtlantida
  • Kritizoval scholastiku a usiloval o velké obnovení věd
  • poznatky získané empiricky (zejm. experimentem a pozorováním) doporučil opřít o jednotnou induktivní metodu, neboť člověka klamou smysly i vlastní mysl (viz též idoly)
  • metoda indukce sice neodpovídá plně povaze novověké vědy (a Bacon navíc nedocenil úlohu matematiky a matematizace), ale Bacon zřejmě jako první formuloval její sociální a industriální charakter
  • idoly
    • nesprávné pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeněny
    • čtyři druhy:
      • idoly rodu –  mají základ v samé lidské přirozenosti a v samém lidském rodu či pokolení. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přejímajíc paprsky věcí, směšuje svoji přirozenost s přirozeností věcí, a tím ji pokřivuje a porušuje.
      • idoly jeskyně –  jsou idoly člověka jako jednotlivce. Každý jednotlivec má svoji jakousi individuální jeskyni či doupě. Každý člověk četl jiné knihy, uznává jiné autority, jeho vlastní dojmy jsou odlišné a plné předsudků.
      • idoly tržiště – vznikly ze vzájemného styku a společenského života lidského rodu, vznikly vzájemným dohadováním ve společenství. Lidé se totiž dorozumívají řečí, slova jsou pak určována obecným chápáním. Tím dochází ke zbytečným sporům a myšlenkám.
      • idoly divadla – pocházejí z různých filozofických myšlení nesprávným dokazováním a uchopením.

 

Osvícenství

  • myšlenkové hnutí v Evropě 17. – 19. stol.
  • po renesanci a reformaci poslední a nejrozsáhlejší forma ideového odporu proti feudalismu
  • příznačné je racionalistické pojetí dějin společnosti jako boje „světla rozumu“ (odtud název) s tmou nevědomostí a předsudků a přesvědčení, že zdrojem pokroku národů je poznání, vzdělání a „osvícené“ zákonodárství
  • boj osvícenců za nezávislost myšlení a svobodu přesvědčení
  • osvícenství je zjevně zaměřeno proti církvi a církevním dogmatům i u těch představitelů, kteří nejsou ateisty
  • výraz duchovní emancipace nových sociálních vrstev (buržoazie,inteligence); proto zdůrazňuje přirozenou rovnost lidí oproti stavovským privilegiím, svobodu proti despotismu, snášenlivost proti fanatismu
  • termín osvícenství se objevil nejprve u Voltaira a J. G. Herdera, utvrzen byl statí I. KantaCo je osvícenství z roku 1784
  • osvícenství nebylo jednotným proudem, zahrnovalo odlišné názory filozofické, sociální i politické
  • jedna z nejstarších evropských kulturních tradic. Její počátky je možné najít v Platonově Podobenství o jeskyni 
  • kostitučními pojmy celé osvícenské myšlenky jsou:
    • ROZUM (duch)
    • VĚDĚNÍ (osvícení)
    • OSVOBOZENÍ (osvobození)

Jejich poměr je dán následovně: Člověk je především rozumná bytost, to z něj činí člověka. Skrze rozum je možné dobrat se poznání, které se jeví jako osvícení do té doby tajemných, neznámých a nerozumných oblastí života a světa. Takové poznání je pak základním nástrojem emancipace člověka ze všeho ne-rozumu, který se projevuje:

  1. v tajemných, skrytých, pudových a instinktivních silách přírody
  2. ve vášních, smyslových žádostech a předsudcích, kterým jsme my lidé podlehli
  3. ve společenských institucích omezujících lidskou svobodu (politickou, kulturní, náboženskou, mravní, vědeckou…)
  • významní osvícenci:
    • Charles Louis Montesquieu (18.st.)
    • Denis Diderot (18.st.)
    • Voltaire (18.st.)
    • A. de Condorcet, É. B. de Condillac
  • vrcholným dílem se stal sborník všech současných oborů lidské činnosti (suma všeho dosavadního lidského vědění) – „Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel“
  • hlavním organizátorem tohoto projektu byl Denis Diderot
  • DEISMUS
    • filozofické učení uznávající Boží existenci, hájící však názor, že Bůh po stvoření již do jeho chodu nezasahuje (deismus umožňuje vědecké zkoumání světa, jehož předpokladem je neměnnost a všeobecná platnost přírodních zákonů)
    • za zakladatele je považován Herbert z Cherbury
    • k dalším představitelům patří A.A. Shaftesbury, I.Newton, J.Locke, D.Hume, Voltaire, G.E. Lessing,…
  • TEISMUS
    • víra v jediného zosobněného, ztělesněného Boha jakožto bytosti rozdílné od světa, která svět stvořila, udržuje a řídí

 

IMMANUEL KANT

  • první z představitelů německé klasické filozofie
  • tvůrce tzv. kritického čili transcendentálního idealismu
  • nezbytnou podmínkou pro osvícení je svoboda

 

 

  • předkritické období
    • z tohoto období pochází hypotéza o vzniku a vývoji sluneční soustavy z původní „mlhoviny“ (později známá jako Kantova-Laplaceova teorie)
  • kritické období
    • hlavní tvůrčí období
    • věnoval se zkoumání předpokladů možnosti tří velkých oblastí lidské aktivity
      • poznání
      • mravního jednání
      • estetického hodnocení
    • Kritika lidského rozumu
      • zkoumal „možnosti a hranice čistého rozumu v jeho teoretickém používání“ a předpoklady zkušenostního poznání
    • dokazoval, že má-li si rozum (německy Vernunft) činit nárok na objektivně platné poznání a nikoli produkovat jen „ideje“, musí být užíván ve spojení se smyslovostí
    • takové užití rozumu nazýval rozvažováním (německy Verstand)
  • vztah mezi stránkou smyslovou a stránkou rozumovou:
    • a priori – to, co je v poznání dáno předem
    • a posteriori – to, co je vytvářené dodatečně na základě zkušenosti
  • člověku jsou přitom vrozeny nazírací formy času a prostoru, dále základní myšlenkové kategorie a rovněž syntetizující schopnost mysli spojovat údaje (apercepce)
  • čas a prostor existují závisle na poznání
  • rozvažovací kategorie jsou vrozeny
  • „věci o sobě“ existují nezávisle na našem poznání
  • jako „věci o sobě“ nejsou podle Kanta poznatelné; poznatelné jsou jevy
  • co se týče poznání, je Kant skeptik nebo agnostik, protože není možné jít za hranice poznání
  • poznání není možné bez kategorií
  • nejsme schopni poznat něco čistě z rozumu, když nemáme nebo odmítáme užívat smysly
  • Bůh není teoreticky poznatelný – je poznatelný prakticky, protože je potřebný
  • lidská svoboda se také dá poznat jen prakticky
  • vědění je možné, dokonce takové, že je možná věda jako způsob všeobecného výkladu světa
  • příroda (zákonná souvislost jevů) je produktem rozumu
  • Člověk je svobodný proto, že příroda se řídí zákony rozumu, čili zákony našeho poznání. Člověk zákony přírodě ukládá a svoboda spočívá v tom – nemuset se řídit žádným zákonem, který bych si neuložil sám, nebo za svůj nepřijal.

 

DENIS DIDEROT

  • francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik; přední encyklopedista
  • Původně věřící křesťan, později zastánce deismu
  • oproti ostatním francouzským osvícencům-materialistům chápal přírodu dynamicky (Myšlenky o výkladu přírody); v jejích proměnách viděl zejm. pohyb mechanický (přemístění, oddělení, zhušťování ap.), ale hledal i jiné příčiny vývoje
  • vyslovil předpoklad o všeobecné citlivosti hmoty
  • odmítal despotismus, hájil osvícenou konstituční monarchii

 

J.J. ROUSSEAU

  • poukazoval na negativní známky osvícenství – na bídu, korupci
  • rozum přináší spíše než pokrok i utrpení a násilí
  • vyzdvihoval spíše cit, přirozený smysl pro spravedlnost
  • ideálem člověka není vědec, jak u osvícenců, ale přirozený člověk – divoch, případně sedlák
  • byl odpůrcem civilizace a možností racionálního uspořádání společnosti, byl odpůrcem techniky, která člověka staví proti jeho přirozenosti, přírodě
  • majetek znamenal rozdělení lidí do tříd, společenskou nerovnost, majetkem se navzájem ovládají
  • společenská smlouva, jíž je Rousseau obhájcem, sice nemůže navrátit lidstvo do původního ideálního přirozeného stavu, ale může alespoň zmírňovat krutosti, jichž by se jinak lidé, vytržení z přírody na sobě navzájem dopouštěli
  • původní stav je stav bezmajetkový
  • shodoval se s kritky absolutistické monarchie, v podpoře věd a umění
  • ohlásil se jako první zásadní kritik osvícenství – pre-romantik
  • odmítal vidět ve vědění nástroj k spravedlivému uspořádání společnosti

 

Německá klasická filozofie

  • materialismus
    • novověký filozofický názor (od 18. stol.; tendence již od počátků filozofického vývoje)
    • všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly
    • veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popř. dokonce i jako redukovatelné na látkovou povahu
    • gnozeologický optimismus
    • jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost
    • řecký filozof Démokritos a Epikúros, římský Lucretius, francouzští osvícenci (La Mettrie, H.-D. Holbach, C. A. Helvétius), britští empirici (F. Bacon, T. Hobbes), marxismus
    • opak idealismu
    • typické pro většinu francouzských osvícenců
    • příroda a svět jsou jenom a právě organizovanou hmotou, složitým , i když zákonitě se spravujícím komplexem hmotě vlastních sil a lidský duch není ostatně rovněž ničím jiným než produktem této hmoty – mozkovou činností.

 

  • idealismus
    • příroda není ničím na duchu nezávislým, je jeho výtvorem, produktem
    • bez ducha by příroda nebyla, protože jinak než jako objekt (předmět) poznání se nám nepodává
    • duch, v lidském případě Já, vytváří přírodu jakožto zákonitou souvislost jevů. Já si zprvu uvědomuje sebe, svébytí, a v zápětí, nebo právě skrze toto uvědomění, i to, čím není, „Ne-Já“ (Fichtova terminologie)
    • duch myslí přírodu, a tím teprve omezuje sebe sama, když této přírodě klade zákony
    • teprve ve vědění se rodí řád světa
    • Kant, Fichte, Hegel

 

HEGEL

  • hlavní představitel německé klasické filozofie
  • dospěl k filozofii „absolutního idealismu“, kterou se snažil vypracovat jako jednotný systém filozofické vědy
  • Fenomenologie ducha – úvod k absolutnímu idealismu
  • princip jednoty, ve kterém je bytí a myšlení ztotožněno
  • svět je rozvíjením absolutní ideje
  • rozvoj probíhá dialekticky (vývojem protikladů) ve třech stupních, podle kterých Hegel člení i svou filozofii:
    1. Logika, v níž se idea projevuje sama v sobě a pro sebe; vytváří pojmy a v nich se poznává
    2. Filozofie přírody, v níž idea upadlá do přírody popírá sama sebe, je odcizením (jinobytím) ducha
    3. Filozofie ducha, v níž idea neguje předchozí stadium a na vyšší úrovni se ze své vnější existence navrací k sobě prostřednictvím člověka. Děje se tak opět ve třech stupních:
      1. subjektivní duch; duch si uvědomuje sebe sama, vzniká pojem sebevědomí
      2. objektivní duch; duch se projevuje v řádu lidských dějin (v rodině, společnosti, státu)
      3. absolutní duch; duch se poznává v celku světa a dějin; vzniká umění, náboženství a filozofie
  • v dialektice prohloubil pojem syntézy, kterou chápal nejen jako „zrušení“, ale též „zachování“ a „pozvednutí“ původního určení
  • formuloval hlavní pojmy a zákony dialektiky, které pozoruhodně aplikoval zejm. ve filozofii dějin: dějinami vládne rozum, konkrétní národy a civilizační etapy jsou jednotlivými stupni v sebepoznání ducha
  • rozvoj rozumu, ducha se děje prostřednictvím lidské aktivity, jejímž obsahem je negace přírody čili vývoj společnosti a jejím prostředkem je práce čili přetváření světa
  • celek své filozofické koncepce velmi konkrétně rozpracoval i pro dílčí oblasti filozofie dějin, filozofie náboženství, filozofie společnosti (Základy filozofie práva), estetiky, dějin filozofie (Dějiny filozofie)
  • inspiroval výrazně filozofii poklasickou; vyvolal souhlasná i odmítavá (zejm. iracionalismus) stanoviska
  • dějiny jsou rozumné a mají konec; koncem dějin je sebepoznání a sebeuvědomění ducha
  • lidský rozum je místo, kde se absolutní duch poznává
  • absolutní duch nedospívá k sebepoznání v každém jednotlivém lidském rozumu

 

Pozitivismus a scientismus

  • ve Francii, ale především v anglosaských a později i ve středoevropských zemích došlo k přerodu osvícenství ve scientismus a pozitivismus
  • scientismus
    • empirická věda s empiricky prokazatelnými výsledky založenými na empirických experimentech, pokusech
    • přestalo být nutné teorii ověřovat logickými důkazy, ale jen pokusným experimentem
    • nikoli metafyzická spekulace, ale sada ověřujících pokusů prokáže platnost poznatků, vědecké pravdy
  • pozitivismus
    • filozofický směr 19. a 20. století
    • vychází z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů empirických věd; usiluje být filozofií a metodologií vědy
    • metodologicky jsou pro pozitivismus příznačné objektivismus, popisnost a faktografie; odmítá jakékoli metafyzické otázky, tedy úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ze zkušenosti
    • zakladatelem je Comte, který zdůrazňoval pozitivní stránku jevů
    • S.Mill, H,Spencer
    • koncem 19. st. se jako druhá fáze pozitivismu osamostatnil empiriokriticismus, ve 30. ltech 20. stol. vzniknul pozitivismus logický (novopozitivismus), který dodnes ovlivňuje myšlení zejména v přírodních vědách
  • Pro scientistický a pozitivistický přístup ve filozofii musí mít poznání následující charakteristiky: empiričnost, aktuálnost, užitnost, experimentální ověřitelnost
  • scientismus a pozitivismus hodlají tradiční (spekulativní) filozofii odstranit a povýšit čistou vědu (přírodovědu) na královnu vědění a poznání. Filozofie budiž napříště je služkou vědy – pomoc v metodice.

 

RUDOLF CARNAP

  • německý filozof
  • významný představitel logického pozitivismu, člen Vídeňského kroužku
  • ve 30. letech půssobil na pražské německé univerzitě
  • zabýval se matematickou logikou, pomocí níž zkoumal logické struktury jazyka a prováděl analýzu jazyka empirických věd
  • na základě jednotného jazyka metalogiky usiloval o sjednocení vědy a o překlenutí rozdílu mezi přírodními vědami a tzv. duchovědami

 

VÍDEŇSKÝ KROUŽEK

  • skupina filozofů a přírodovědců, která vznikla v roce 1922 ve Vídni z univerzitního semináře M. Schlicka
  • v r. 1929 členové kroužku publikovali svůj program vědeckého názoru na svět (koncepce pozotivismu logického) – Vědecká kocepce světa – Vídeňský kroužek
  • tento text vzniklz diskuzí mj. o vztahu vědy a metafyziky o roli logiky ve filozofii, o fundaci přírodních věd
  • Schlick, K. Godel, R. Carnap, H. Feigl
  • základním problémem filozofie Vídeňského kroužku bylo vědecké založení filozofie a logické založení vědy a jazyka vědy

 

LUDWIG JOSEF JOHANN WITTGENSTEIN

  • rakouský filozof
  • filozofický traktát, 1921
    • analýza vztahu jazyka a světa, korespondenční teorie pravdy a tvrzení, že hranice jazyka jsou hranicemi našeho světa
    • z tvrzení, že smysl mají jen ty věty, které jsou obrazem faktů, vyvodil nemožnost vět etiky a metafyziky, nikoli však neexistenci toho, co nelze jazykem vyjádřit (ve Wittgensteinově terminologii “mystično”)
    • traktát je napsán tak, aby ukázal vše, co lze jasně vyslovit, a naznačil tak hranice toho, co lze říci: „O čem nelze mluvit, o tom musíme mlčet.“
  • Filozofická zkoumání, 1953
    • v druhé fázi svého myšlení se jeho zájem přesunul na přirozený jazyk a jeho vědeckou metodou se stal popis místo logické analýzy
    • užívání jazyka nelze redukovat na konstatování faktů. Význam slova je dán způsobem jeho použití v řeči; proto jazyk není logickým obrazem světa, ale je souhrnem jazykových her
    • slova nejsou jména, řeč je socialita a v ní se ukazuje svět
    • filozofie je boj proti zakletí našeho rozumu v neadekvátním používání jazyka
  • jeho myšlení tak inspirovalo dvě velká hnutí analytické filozofie: v první fázi logický pozitivismus a v druhé filozofii přirozeného jazyka
  • jeho vliv na moderní filozofii je mimořádný

 

Romantická filozofie

  • Romantická filozofie je v mnohém více literaturou, básnictvím, než přísnou vědou.
  • Romantičtí a romantizující filozofové psali svá díla bez nároku na jasnost a důkazovou přesnost. Používali hojně metafor a jiných básnických prostředků. Bergson byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu a Nietzschův spis Tak pravil Zarathustrabývá často považován z jedno z nejlepších básnických děl v německé literatuře.
  • averze vůči rozumu, upřednostňovaní víry v silné instinkty života
  • namísto racionální vědy nabízí návrat k přírodě jako zdroji životních sil a inspirace, inspirování se mimoevropskými kulturními zdroji a kritický vztah k společenským institucím doby a přítomné evropské kultury jsou pro něj rovněž typické
  • voluntiarismus
    • filozofický směr pokládající vůli za základní složku poznání (gnozeologický voluntarismus), za nejvyšší princip a podstatu bytí (ontologický voluntarismus) nebo za rozhodující základ vědomí, psychiky (voluntarismus psychologický)
    • Schopenhauer formuloval voluntarismus jako samostatný filozofický směr – vůle se u něho přeměňuje v slepý a nesmyslný prazáklad světa
    • filozofické stanovisko, které shledává, že základním principem světa, metafyzickou podstatou není rozum, ale vůle

 

SCHOPENHAUER

  • O vidění a barvách
  • Svět jako vůle a představa
    • základní kniha s výkladem voluntaristických stanovisek
  • Místem nejintimnějšího setkání člověka se světovou vůlí je jeho vlastní tělo
  • obnovuje cílený filozofický zájem o tělo
  • Tělo bylo již od časů Sokratových jaksi filozoficky diskvalifikováno, leda že bylo interpretováno descartovsky jako těleso mezi jinými tělesy, jako stroj. Nyní je tělo ale zároveň tím, čím se člověk zpřítomňuje, a zároveň to, co mu přirozeně nepatří, protože je plně neovládá. Proč je tělo často popisováno jako něco člověku cizího? No, protože se tělem představuje vše ne-rozumné, v těle a na těle se manifestuje
  • světová vůle je svobodná
  • vůle nemá žádný cíl – svět ovládaný vůlí nemá žádný účel
  • člověk není svobodný
  • člověk nemůže být šťastný skrze uspokojování potřeb, slast a rozkoš v prožitcích
  • vůle není podřízena rozumu (intelektu)
  • člověk trpí více než zvíře; vzdělanec trpí více než prosťáček
  • sebevražda není východiskem ze strázně života
  • indická kultura  mu poskytla základní inspirační zdroj k nauce o vykoupení
    • tento romantický zájem o kulturní alternativu byl zahájen Schopenhauerem v 1. polovině 19. století
    • byl první, kdo dokázal široké evropské kulturní obci sdělit, že orientální kultury mají a mohou Evropě něco dát, co sama nemá
  • odpůrce Hegela

 

FRIEDRICH NIETZSCHE

  • obdivován pro svou smělost vyslovit to, co se jiní zdráhají, nebo zase zatracován pro drzost s jakou pohrdá tím, čím se jiní chlubí a co jiní uctívají
  • iracionalista a voluntarista
  • nevěřil v poznávací sílu rozumu bránícího falešné ctnosti a zjednodušujícího bohatou a živou skutečnost
  • zpočátku byl ovlivněn Schopenhauerovým pesimismem a estetikou R. Wagnera, německým romantismem a antickými mysliteli
  • pramenem poznání je podle Nietzsche intuice, postihující základní princip života – vůli k moci
  • úkolem filozofie je přehodnocení všech hodnot (zejm. křesťanských), které vůli k moci snižovaly, a přijetí nové panské morálky, která ospravedlňuje právo nespoutaného života, učí tvrdosti a připravuje příchod nadčlověka
  • Tak pravil Zarathustra,Mimo dobro a zlo, Vůle k moci
  • výrazně ovlivnil vývoj filozofie v druhé pol. 19. a zejm. ve 20. stol.
  • inspiroval filozofii života, existencialismus a další filozofické směry
  • v základu antické řecké kultury nalezl dva intuitivní životní principy
    • apollinský a dionýský tón
    • popisuje tak v Zrození tragedie z ducha hudby
    • Tyto principy byly Sokratem a křesťanstvím zničeny a přemoženy, a proto je současná kultura Evropy v bídě, jak se domnívá Nietzsche. Apollinský tón je pudem života, který posiluje individualitu, heroismus, výbornost. Dionýský tón je pudem živočišné síly, nespoutanosti, veselí i bolesti, tajemna, přitakáním životu, ať přináší cokoli.
  • nastolil ideál, nového hrdinu, který překoná současný typ člověka. Tento vyšší typ nazval nadčlověk, který má být člověku tím, čím je člověk pro opici.
  • tento vyšší typus se dle Nietzscheho vyskytl v dějinách dosud jen náhodou, mimochodem. Oproti pánovi stojí vždy v dějinách otrok, který se odlišuje jinou morálkou.
  • Část učení o nadčlověku později zneužil německý fašismus.
  • morálka zničila všechny silné životní instinkty v evropské kultuře
    • osoby, které tuto porážku ztělesňují, jsou Sokrates na straně řecké filozofické tradice a Pavel z Tarsu jakožto apoštol křesťanství. Naopak silné básnictví (nikoli sentimentální truchlení), hrdinství vojáka, vědce – jsou příklady životního vzmachu, síly, jak by Nietzsche napsal – přitakání životu
  • „Bůh je mrtev“ – odmítnutí protiživotních sil
    • Vítězný duch, pán, nadčlověk, Boha nepotřebují. Vždy se rozhodují jen ohledem na sebe, pro sebe a za sebe, říkají ANO instinktům života. To tedy není výpověď o tom, jestli Bůh je nebo není, ale o tom, že takový, jako jej vytvořilo a podalo křesťanství, takový je svobodnému duchu nepotřebný.
  • Člověk je příliš zkažený tím, jak očekává nějakou spásu, záchranu, konečnou pravdu života. Tato civilizace a kultura, v níž žijeme, je definitivně ohrožena nihilismem.

 

SÖREN KIERKEGAARD

  • dánský teolog, filozof a spisovatel
  • předchůdce existencialismu a dialektické teologie
  • podrobil kritice Hegelovu dialektiku za její racionalismus, historismus a myšlenku řešitelnosti protikladů v průběhu rozporuplného vývoje světa
  • za hlavní považoval otázku, jak se může konkrétní člověk ve své konečnosti prosadit proti totalitním nárokům logicky zkonstruovaného světa, proti společenské nivelizaci a formalisticky zplaněné víře oficiálního křesťanství
  • stavěl se za subjektivní pravdu, individuální existenci, kvalitativní dialektiku. Odmítal jakékoli zprostředkování mezi člověkem a absolutnem; setkání člověka a Boha je vztah dvou vzájemně cizích světů, přechod mezi nimi lze provést pouze skokem (překonáním sebe) za cenu utrpení a úzkosti
  • OkamžikSoučasnost,Svůdcův deník
  • Kierkegaardovy spisy, patří svými detailními psychologickými pozorováními, rafinovaným stylem, přesvědčivostí osobního prožitku, fantazií a krásným básnickým jazykem k nejvýznamnějším dílům dánské literatury.
  • volba = akt, kterým člověk vstupuje do existence, postupuje z jednoho stádia do druhého a případně existuje ve stádiu víry
  • jeho úsilím bylo oživit náboženskost člověka, protože může lépe než věda nebo objektivizující filozofická stanoviska a teorie představit lidskou existenci
  • „Mají všichni lidé možnost volby být autenticky?“
    • tato otázka ho spojuje s moderními existencionalisty
    • Co to znamená existovat? Čím se bytí člověka liší od bytí věcí? Člověk se liší od věcí tím, že mu jde o jeho bytí, existenci, o jeho Já, o to, aby se vztahoval k sobě. Výrazem tohoto zájmu je vášeň, zápas.

 

HENRI BERGSON

  • představitel filozofie života
  • odpůrce mechanistického výkladu života, kritik metody exaktních věd včetně evolučních teorií Ch. Darwina a H. Spencera
  • skutečnost chápal jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem (Tvořivývývoj), který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty
  • vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti
  • metodou filozofie je intuice, nikoli analýza
  • významná je jeho teorie času jako trvání a paměti
  • svým dílem inspiroval zejména literární kritiku a estetiku
  • v roce 1927 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu
  • Zásadně protikladnými přístupy k přírodě, životu, času jsou podle Bergsona rozum a intuice

 

Současná filozofie

  • NĚMECKO
    • Karl Marx, Jurgen Habermas, Karl Jaspers, Edmund Husserl, Martin Heideger
  • USA
    • William James, John Dewey, Richard Rorty
  • FRANCIE
    • Michel Foucault, Jean-Paul Sartre, Jean-François Lyotard
  • ITÁLIE
    • Gianni Vattimo

 

Pragmatismus

  • původně filozofická metoda, kterou začali prosazovat k řešení filozofických sporů američtí filozofové na konci 19. století; na začátku 20. století proniká do Evropy
  • je součástí politických teorií demokratické společnosti
  • dvě formy:
    • populární – zjednodušeně vyjadřuje zájmy konzumní společnosti
    • filozofický – snaží se řešit tři problémy filozofie:význam, pravdu, poznání
  • tvrdí, že představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání; pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem pro jeho jednání bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností
  • obecné pravdy neexistují, jelikož to, co je pro jednoho užitečné, může jinému škodit
  • funkcí myšlení je vytváření návyků pro jednání
  • teorie pragmatismu má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci v praktickém lidském životě

 

RICHARD RORTY

  • amrický filozof, významný představitel neopragmatismu
  • ovlivněn R.Carnapem a V.W. Quinem
  • zybýval se metafilozofií, kritizoval analytickou filozofii
  • soustředil se na hledání paralel mezi evropskou a angloamerickou filozofií
  • svou variantu pragmatismu nazval ironismus; ten nehledá univerzální slovník obsahující všechny dílčí slovníky (soubor legitimizačních argumentů), ale usiluje o minimalizaci utrpení a o dělení moci
  • filozofii chápe jako nové zamyšlení nad dějinami filozofie v „post-filozofické době“, neboť tradiční filozofii s jejím hledáním posledních základů chápe jako pokus o útěk před dějinami
  • ve své teorii poznání kritizuje novověkou koncepci poznání jako reprezentace skutečnosti a z toho vyplývající pojetí filozofie jako zrcadla
  • navrhuje pojetí poznání jako účasti na realitě, v níž je úlohou filozofie odkrývání kulturní podmíněnosti našich představ
  • pragmatismusmarxismem spojuje:
    • Schopnost vidět v jakékoli teorii pouze nový způsob popisu společnosti a světa, který, když nepřináší určitou konkrétní změnu společenské situace, nemá význam.

 

Postmoderna

  • je to takový způsob myšlení, který stojí v zásadní opozici proti celé osvícenské filozofické tradici:

a)  odmítnutím mocenského nároku vyplývajícího z vědění (ideologie)

b)  odmítnutím racionality jako všelidského určení a jediného možného způsobu porozumění mezi lidmi

 

MICHEL FOUCAULT

  • Rozum je tím, co se Foucaultovi ukazuje jako nástroj nikoli osvobození, ale naopak – jako nástroj fyzického a mravního útisku.
  • Rozum není schopen dialogu s jiným než s rozumem. A v tom je základ té krutosti.
  • v oddělení rozumu a ne-rozumu, v sepjetí autoritativní moci s věděním a rozumem, je základ despotické krutosti, kterou po svobodě pro sebe toužící člověk zakouší
  • existenciální filozofie bude zdůrazňovat subjektivitu a její sepjetí se svobodou v protikladu k objektivitě vědy a techniky a politické moci, postmoderna ve své dekonstrukci se pustí i do kritiky pojmu subjektivita
  • subjekt má dva významy:
    • podléhající někomu jinému prostřednictvím kontroly a závislosti
    • svázaný se svojí vlastní identitou prostřednictvím vědomí a sebepoznání
  • tři druhy bojů:
    • proti formám nadvlády (národnostní, sociální a náboženské)
    • proti formám vykořisťování, které jednotlivce odděluje od jejích produktů
    • proti takovému svazování jednotlivce s ním samým, které jej podřizuje ostatním (boje proti subjekcii, proti formám subjektivity a podřizování)
  • idea subjektivity je u postmoderních dekonstruktivistů odmítána, protože se za ní skrývá podmanění a udržování jedince v závislosti
  • subjekt je produktem společenské moci nad jedincem
  • novověká idea subjektivity, jak se odvíjí od Descartovy filozofie, jen jinou formou tradicí udržované pastorální moci, moci, kterou mají jedni nad svobodou druhých
  • Jakožto subjekt je člověk vždy již určován intersubjektivními vztahy a vztahy subjekt – objektivita. Tehdy je přeci podmaněn, podřízen, ovládán a manipulován tím, co sám neutvořil, o čem se sám nerozhodl.

 

GIANNI VATTIMO

  • filozofie nemůže a nemá nás poučovat o tom, kam máme směřovat, ale má nás učit žít v situaci lidí, kteří nikam nesměřují
  • Smrt je schránka, v níž jsou uloženy hodnoty: životní zkušenost minulých generací, velké a krásné osobnosti minulosti, s nimiž bychom chtěli být a hovořit…
  • Jedinou hodnotou, která je s to obstát při postmoderní skepsi vůči všem preordinovaným hodnotám a smyslům, je demokracie. Neznamená to, že by jiné hodnoty byly naprosto odmítnuty (jako třeba u Nietzscheho), ale je poukazováno na jejich relativitu vůči tomu, jak jsme právě na světě, protože jsme určitě jinak, než naši předkové, nebo než domorodci v Kongu.

 

VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ

  • spíše se k postmoderně kloní

 

ERAZIM KOHÁK

  • je spíše jejím oponentem skrze obhajobu tradičních hodnot krásy a dobra

 

  • oba odmítají myšlenku vývoje lidstva jakožto pokroku

 

Filozofie existence a fenomenologie

Fenomenologie

  • znamená obecně přesné zkoumání jevů. Místo zkoumání podstat a skutečností samých se tedy zabývá zkušeností, tím, jak se věci „samy“ člověku ukazují.
  • založená Edmundem Husserlem
  • hodlá filozoficky vycházet z analýzy fenoménů a struktur poznání, v nichž jsou fenomény člověku dány

Existencionalismus

  • orientace filozofického zájmu na lidskou existenci, která se bytostně liší od všeho ostatního jsoucího, protože jednak má starost (není jí svět a ona sama sobě lhostejná), jednak toto existenciální založení člověka klade jako východisko všeho filozofického úsilí

 

MARTIN HEIDEGGER

  • Oba tyto filozofické trendy se spojily ve filozofii jednoho z filozoficky nejvýznamnějších autorů 20. století a současnosti
  • ve svém díle akceptuje existenciální filozofická témata vycházející z Kierkegaarda
  • Kierkegaard chce přísně odlišit způsob, jímž je člověk od jiné podoby bytí
  • Člověk se liší od věcí tím, že mu jde o jeho bytí, existenci, o jeho , o to, aby se vztahoval k sobě. Výrazem tohoto zájmu je vášeň, zápas.
  • Heidegger to (ten způsob) bytí, kterým je člověk, určuje jako „Dasein (pobyt)“
  • Dasein (pobyt)
    • filozofické určení předmětu jako konkrétně existujícího
    • Heidegger tím označuje bytí, které si je vědomo svého bytí a usiluje o své bytí – tedy člověka, konkrétní lidskou existenci
  • Člověk jakožto existence je dle Heideggera volbou své bytostné možnosti skrze čas.
  • V časování má člověk možnost sebe ztratit nebo se nalézt, dospět k identitě.
  • Heidegger se řadí k existenciálním filozofům ateisticky založeným

 

  • Mezi nábožensky myslící existencialistynepatří Jean-Paul Sartre

 

JAN PATOČKA

  • Husserlův a Heideggerův žák
  • autor děl Přirozený svět jako filozofický problém, Kacířské eseje o filozofii dějin
  • Velmi vlivným je jeho popis lidské existence jako způsobů, jak se uskutečňuje ve světě. Pro každý způsob existence je typický určitý z pohybů
  • tři fundamentální pohyby lidského života
    • pohyb akceptace – etapa zakotvení; V první fázi jde o to zajistit se prostřednictvím předků, minulosti, toho, co bylo dřív než já.
    • pohyb obrany – fungování v zařazenosti;
    • pohyb pravdy

 

České filozofické myšlení

STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE

  • gnostikové
    • Nejrozšířenější a pro křesťanství nejnebezpečnější hnutí byla gnose, jeden z nejrozmanitějších a nejobtížněji uchopitelných jevů duchovních dějin.
    • V gnosi se mísí články křesťanské víry a elementy velmi rozmanitého původu. Jsou to náboženské představy starého Orientu, především perské, syrské a židovské, k tomu přistupují filozofické myšlenky Poseidónia, kolem r. 150 n.l., univerzálního myslitele a dějepisce, dále z Platóna a novoplatónismu, z Pýthagory a ze stoicismu.
    • tři základní myšlenky:
      • Theodicea – Otázka ospravedlnění Boha a původu zla a významu zla ve světě. Jde o otázky, proč Bůh, který je dokonalý, stvořil svět zla, z něhož musíme být teprve vykoupeni.
      • Gnose jako poznáníTo, že člověk propadá hříchu, se již nejeví jako jeho osobní lidská vina, nýbrž duše jednotlivce je pouze bojištěm, na kterém se odehrává věčný spor dobrého a zlého principu.
      • Gnose jako mystika –  Vtělení Boha a sjednocení s ním ve svátosti oltářní je velkým tajemstvím křesťanské nauky, a tedy i místem, jímž do křesťanství v průběhu jeho dějin vždy znovu vstupovaly mystické myšlenky.
    • manichejci
      • Manicheismus ostře odmítá židovství a spojuje pohanské – totiž perské a indické – ideje s křesťanstvím.
      • jeho nauka vychází z představy, převzaté z perského náboženství, o dvou od věčnosti vedle sebe jsoucích říších, říši světla, ovládané božským Otcem světla, a říši temna, ovládané Otcem temnoty, identifikovaným Máním a s židovským Jahvem, a jeho démony. Ježíš se u něho objevuje jako vykupitel člověka, sestupující z říše světla.
      • etika vyžaduje nejpřísnější askezi a podobá se etice buddhistické.

 

JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE

  • Spisek o Antikristovi – zpravodajství z pouti za papežem do Říma s poselstvím, že Antikrist je na světě
  • český náboženský reformní myslitel; jeden z „předchůdců Husových“
  • Vlivem kázání Konrada Waldhausera a idejí hnutí devotio moderna opustil kancelář a zřekl se všech obročí a čestných úřadů při pražském katedrálním chrámu, aby dokonale následoval Ježíše Krista.
  • Ve vývoji českého reformního myšlení má (vedle sbírek kázání, např. Gratiae Dei – Milost Boží, Abortivus – Nedonošený plod) důležité místo jeho Libellus de Antichristo (Knížka o Antikristu), v níž mimo jiné doporučoval (stejně jako v Listu proti papeži Urbanovi V.) svolat koncil k nápravě církve. Zemřel v Avignonu, kde se hájil proti žalobám pražských žebravých řádů.
  • Milíčova kazatelská škola měla určující vliv na Tomáše ŠtítnéhoMatěje z Janova.
  • to, že je Antikrist na světě znamenalo, že se blíží konec světa a Poslední soud

 

TOMÁŠ ŠTÍTNÝ (14. stol.)

  • Laický myslitel, žák Milíčův. Psal česky.
  • „O devieti staviech lidských podobných devieti kóróm anjelským“
  • studoval na pražské univerzitě
  • „O trojiem stavie, panenském, vdovském a manželském“
  • Je autorem filozoficko-náboženského dialogu „Řeči besední“
  • psal výlučně česky
  • poddaní nemohou odmítnout poslušnost pánům
  • Ačkoli je pro něj základním zdrojem poznání Bible, je nepřítelem slepé a fanatické náboženské víry, všeho náboženského radikalismu, věří v možnost rozumného poznání a udržení společenského pořádku.

 

JAN HUS

  • byl nejen vlivným náboženským reformátorem a společenským kritikem, ale i velmi dobrým a relativně i původním filozofickým myslitelem, ač zcela zůstával v mezích středověké filozofie
  • byl realistou
  • Celá česká a zvláště pak táborská reformace, která se k odkazu Jana Husa hlásí, sebe chápe jako plán uskutečnit ideální náboženskou obec – církev.
  • podle Husa (De ecclesia) povoleno vzepřít se vrchnosti, nadřízeným, když brání svými nařízeními v dosažení spásy, tj. posmrtného života v nebi
  • Hus se stal v r. 1409 rektorem University Karlovy.
  • Nejčastějším místem kázání Husa byla Betlémská kaple.
  • Požadoval nápravu poměrů v církvi – odsuzoval prodávání odpustků a prodej církevních úřadů.

 

PETR CHELČICKÝ

  • „Siet viery pravé“
  • psal česky
  • Nižší šlechtic (tomu odpovídal i jazyk, jímž psal), žil v jižních Čechách asi mezi lety 1390-1460.
  • „O boji duchovním“  –  na rozdíl od řady soudobých myslitelů doby husitské odmítá boj, válku a jakékoliv násilí
  • Zároveň se však staví proti třídnímu rozdělení společnosti, tak jak jeho obhajobu znáte třeba od Štítného, pohrdá zahálejícím panstvem a duchovenstvem.

 

Filozofie novověku

RENESANCE

  • životní styl a jeho vyjadřování především uměleckým cítěním a tvorbou

 

HUMANISMUS

  • intelektuální přístup k redefinování situace člověka ve světě, nové zhodnocení lidské situace
  • vznik v Itálii
  • pouze popření minulých teologicko – filosofických spekulativních teorií
  • Dante; 14. st.

 

REFORMACE

  • snaha o zproblematizování, překonání a odstranění přežitých (etablovaných) institucionálních rámců lidských aktivit.
  • V 16. stol. je tato obecně kulturní snaha zaměřena na římskou církev s její hierarchií, právem, organizační i funkční praxí i věroukou.
  • duchovním hnutí (útvar), který je možné charakterizovat jako pokus o institucionální reformu:
    • člověka
    • světa
    • církve
  • vidí na církvi chybu – brání člověku ve spáse
  • reformace chce změnit celou církev
  • tři formy reformačních snah:
    • protestantský radikalismus – změna člověka je možná jen se změnou světa, jeho pořádků a institucí, nebo alespoň vytvořením ideální obce, společenství předurčených, vyvolených (Ženeva). V průběhu let jsou i tato centra donucena ke kompromisům
    • pietismus – změna člověka je možná příklonem k individualitě, v stažení se do osobního vztahu k Bohu v “ráji srdce”, do niternosti. To celé vychází z přesvědčení, že základním úkolem křesťanství je smíření jedince s Bohem (přijetí Ježíše za osobního spasitele).
    • reformatio jako převýchova – změna člověka prostřednictím vzdělání a soustředění se na drobnou , výchovnou práci s lidmi, která bude korunována všenápravou. (Komenský, Melanchton aj.)

 

Pro středověk svět je smysluplný jen jako Boží svět. Pravý svět je tak, jak je v Boží a tak pro středověk přirozené podobě. Ať už se jedná o to, zda-li je pravá povaha světa světem v Boží mysli nabo zraku, nebo je pravý svět založen v systému logicko – racionálním (scholastika), do nějž je zakomponován i Bůh se svým nejdokonalejším poznáním, poznat Boží mysl tak či tak znamená poznat svět.

 

Pro reformaci (i katolickou)je člověk v pravém světě v nitru. V pravém, niterném světě se člověk setkává s Bohem, tam s ním duše hovoří, tam se ukazuje pravá hodnota a smysl věcí.

 

Pro renesanci je svět zdáním věcí, jevením se. Věci jsou ve skutečnosti takové a v pravdě hodnotné, jak se ukazují.

 

JAN AMOS KOMENSKÝ

  • český učenec 17. století, který je světově znám především jako autor pedagogických spisů
  • Labyrint světa a ráj srdce;  Brána jazyků otevřená; Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (v tomto díle prezentuje pansofické ideje = Všichni lidé by mohli dostat kompletní a prakticky použitelné vzdělání v poznatcích a vědách přírodních, společenských i náboženských); Cesta světla; Didaktika velká
  • pansofie = vševěda

 

Česká filozofie moderní

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK

  • spatřoval smysl českých dějin a smysl české filozofie v demokratismu a důrazu na mravní jednání
  • český humanitní ideál je povahy kulturně-osvícenské
  • moderní stát má kodifikovat a prosazovat lidská a občanská práva
  • Sebevražda; Česká otázka – naše nynější krize; Otázka sociální; Světová revoluce
  • Teologie není Masarykovým problémem. I když žádá obnovu mravnosti a náboženství, není nástrojem k jeho obhajobě teologie, ale demokracie, humanita a sociální ohled.

 

VÁCLAV HAVEL

  • Obdobné politické postavení, jako zastával Masaryk
  • další vlivná osobnost českého myšlení a filozofie a i v ideách je jeho určitým pokračovatelem
  • Je autorem spíše drobných textů.
  • Havlovi vlastnějším prostředkem k vyjadřování byla dramatická tvorba
  • Audience, Žebrácká opera, Vernisáž, Zahradní slavnost,
  • Moc bezmocných
    • nejznámější Havlův text
    • předmětem kritiky je československá společenská situace v době Husákova režimu

 

JAN PATOČKA

  • přednášel na Univerzitě Karlově v Praze o předsókratovské filozofii, o Platónovi, Aristotelovi, G. W. F. Hegelovi a o Husserlově fenomenologii
  • jeden ze tří prvních mluvčí Charty 77
  • Jeho filozofie je pokračováním myšlenkové tradice J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, jejímž smyslem je úsilí o zakotvení mravního rozměru člověka ve věku, který tento rozměr popírá
  • Navazoval těsně na fenomenologii, avšak modifikoval ji podněty, které přinesla Heideggerova ontologie.
  • ústředním tématem byla analýza a popis „přirozeného světa“ (Přirozený svět jako filozofický problém)
  • Postupem doby však překonal rámec Husserlovy fenomenologie; od popisu struktur světa přešel k jejich zakotvení v ontologickém pohybu a zkoumal vzájemnou souhru a odkázanost lidské existence a světa
  • Pracoval na fenomenologické filozofii, která chápe existenci na základě trojice základních existenciálních pohybů sebezakotvení (nacházení místa ve světě), práce (kterou se člověk udržuje ve světě) a sebepřesahování (člověk přesahuje svět okamžité danosti a dokáže se vztahovat ke světu jako celku).
  • V tomto období ovlivněn zejm. M. Heideggerem a H. Arendtovou
  • Zabýval se dějinností konečné existence, která vykračuje z mytického světa tím, že se rozhoduje pro svobodu a odpovědnost (Kacířské eseje o filozofii dějin).
  • Kacířské eseje o filosofii dějin
    • Rozeznáváme tři fundamentální pohyby lidského života, které mají svou původní formu, svůj (tematický nebo atematický) smysl, svou vlastní časovost, indikovanou převládající dimenzí času:
      • pohyb akceptace (etapa zakotvení) –  do Světa musí být člověk přijat a uveden, že jeho vstup do oblasti otevřeného, individuovaného jsoucna má ráz připravenosti a vzájemného skloubení
      • pohyb obrany – fungování v zařazenosti
      • pohyb pravdy 
    • Negativní platónismus, Tři studie o Masarykovi, Sókratés, Platón a Evropa

 

FENOMENOLOGIE

  1. filozofická nauka o fenoménech; popisné zkoumání souboru jevů. U I. Kanta nauka o empirických jevech jako pouhých představách na rozdíl od věcí o sobě, chápaných někdy jako noumen. G. W. F. Hegel pojímal fenomenologii jako nauku o formách a stupních vývoje ducha
  2. významný filozofický směr spjatý zejm. s dílem E. Husserla a jeho žáků. Východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět „k věcem samým“ (viz též esence), jak se ukazují pohledu, který není vázán žádným nekriticky přejímaným výkladem či předchozím porozuměním; místo neplodných gnozeologických spekulací je třeba se zabývat tím, co je nepochybně dáno v našem vědomí, tedy tím, co je fenomén (viz též fenomenon).
  • fenomenologie je kritikou pozitivismu a historismu a znamená návrat k ideji absolutního poznání, které je základem všeho vědění, včetně vědeckého
  • Metodou fenomenologie je jednak postupné očišťování konkrétního vědomí (od vyřazení, “uzávorkování” teze o existenci světa až po redukci všech konkrétních a individuálních prožitků „já“), jednak názorné uchopování prožitků transcendentálního vědomí.
  • Důležitým momentem fenomenologie je systematická analýza základních struktur světa žité zkušenosti ( německy Lebenswelt – „přirozený svět“) jako poslední půdy, dávající smysl všem dalším aktivitám (od běžného porozumění světu až k jeho vědeckým výkladům).
  • Fink, M. Scheller, R. Ingarden, M. Heidegger aj.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *