Dějiny – Společenské vědy (VŠ)

Téma: Dějiny

Předmět: Společenské vědy

Zaslal(a): Klara

 

Obsah:

  • České moderní dějiny
  • Místo ve světě
  • Vnitřní dění
  • Evropské dějiny
  • Svobodný svět – Evropa „před“ železnou oponou
  • Východní blok – Evropa „za“ železnou oponou
  • Rok 1989 v Evropě
  • KONFLIKTY 20. STOLETÍ – I. světová válka
  • II. světová válka
  • Studená válka
  • Ohniska lokálních konfliktů
  • Sovětský svaz za studené války
  • Spojené státy v období studené války
  • Třetí svět ve 2. polovině 20. století

 

České moderní dějiny

Vznik a vývoj státu

  • v polovině stol vyvrcholilo národní obrození české společnosti v kulturní oblasti, jíž však do té doby chyběl politický ekvivalent

Pražské svatodušní bouře roku 1848, inspirované revolucí v Paříži a následným varem v celé Evropě, byly během několika dní potlačeny generálem Windischgraetzem a Silvestrovskými patenty r. 1851 byl opět nastolen absolutistický režim.

Po drtivé porážce rakouského císařství Pruskem r. 1866 přistoupil František Josef I. na požadavky Maďarů a začátkem r. 1867 byla říše rozdělena na soustátí Rakousko-Uhersko. Šlo o formu nezávislých států, majících pouze společného panovníka a zahraniční, vojenskou a finanční politiku.

Čeští poslanci říšského sněmu, kteří se dožadovali státoprávního vyrovnání s Českým královstvím už dříve, zaujali od r. 1863 postoj pasivní rezistence neúčastí na jednáních říšské rady, čímž chtěli demonstrovat svou politickou sílu a vymoci si své požadavky. To ovšem vedlo mj. k tomu, že nebyly vyslyšeny jejich protesty proti uspořádání výhodnému pro Maďary. Pod tlakem „mladočechů“, kteří nemínili tuto taktiku podporovat a byli ochotni usilovat o jakékoliv drobné ústupky, ukončili „staročeši“ pasivní rezistenci společným vstupem do sněmu až po volbách v r. 1878. Přes odpor Němců žijících v Čechách se jim však, kromě drobností, podařilo prosadit pouze jazykové zrovnoprávnění. Vliv Uherska se sice nedá zanedbat, avšak rozhodující byl spíše pro vznik rakousko-uherského vyrovnání než pro zabránění českému.

Mezi 26. říjnem a 3. listopadem proběhlo v Ženevě jednání mezi Národním výborem (vedeným K. Kramářem) a Národní radou (vedenou E. Benešem) o sjednocení dalšího postupu domácí a zahraniční reprezentace.

Doma se však na nikoho nečekalo, a když se lid dozvěděl o kapitulaci Rakouska-Uherska, došlo k spontánním oslavám samostatnosti. Tu fakticky vyhlásilo na Václavském náměstí předsednictvo Národního výboru a vydalo zákon o zřízení samostatného československého státu. Následně převzalo policejní místodržitelství a nejdůležitější hospodářské úřady. Rakouské policejní i vojenské velení ničemu nebránilo a s Národním výborem dohodlo postupné předávání veřejné správy. Rakouská legislativa zůstávala v platnosti, o pořádek dbali zpočátku členové celonárodního tělovýchovného spolku Sokol.

Národní výbor byl rozšířen o slovenské zástupce a přejmenován na Národní shromáždění. Na prvním jednání 14. listopadu byla sesazena habsburská dynastie z trůnu, vyhlášena republika, zvolen za presidenta T. G. Masaryk a ustavena vláda pod vedením K. Kramáře.

V souladu s původním císařským záměrem federálního uspořádání vyhlásili němečtí poslanci samostatný zemský stát tvořený čtyřmi provinciemi s německou většinou. Česká vláda po neúspěšných jednáních nasadila armádu a do konce roku 1918 obsadila celé československé pohraničí. Na jaře následujícího roku se ale podařilo Maďarům vojensky zabrat jihovýchodní polovinu Slovenska a vyhlásit tam Slovenskou republiku rad. Pod tlakem Francie a po porážce při pokusu o zábor části Rumunska se maďarští vojáci museli stáhnout, čímž bylo obnoveno území ČSR. Veškeré územní spory s Německem, Maďarskem, Rakouskem i Polskem byly urovnány na konferenci v Paříži.

Konec první republiky nastal podvolením se mnichovskému diktátu. Pohraničí bylo obsazeno německou armádou, E. Beneš odstoupil z funkce a odjel do emigrace. Slovensko a Podkarpatská Rus se chytily své příležitosti a domohly se dlouho odpírané autonomie.

Netrvalo dlouho a Hitler donutil slovenské představitele k odtržení Slovenska (pod hrozbou maďarské intervence).

Tím mu vznikl prostor pro nátlak na prezidenta Háchu, aby dal svolení k německé „ochraně“, která se však rovnala faktickému obsazení Čech německými vojsky.

Mnichovská dohoda byla podepsána 29. září 1938 Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií. Československou vládou byla přijata o den později, tedy 30. září.

Protektorát byl formálně vyhlášen až 16. března 1939, fakticky však německá vojska obsadila zbylé torzo Čech již 15. března.

Osvobození Československa nebylo v očích spojenců prioritou, a tak od dukelské operace k německé kapitulaci trvalo přesně 8 měsíců.

Díky rozdělení sfér vlivu mezi Sověty a Američany nesměly americké tanky překročit demarkační linii a přijet na pomoc pražskému povstání. Muselo se čekat na Rudou armádu, která však dorazila až po několika dnech. Praze sice mezitím pomohly oddíly přeběhlého generála Vlasova, ale ty zároveň musely (jako zrádci) před Sověty prchnout.

Na jaltské konferenci byla dohodnuta podoba demarkační linie, stejně jako Deklarace o svobodné Evropě, demilitarizace Německa a vznik OSN.

Předmětem teheránské konference bylo především otevření západní fronty a dále zapojení Sovětského svazu do boje proti Japonsku po ukončení války v Evropě.

Postupimská konference se konala až po kapitulaci Německa a řešila poválečné uspořádání Evropy, včetně hranic Polska a Československa, stejně jako odsunu Němců z jejich území. Konala se mj. po smrti Roosevelta.

 

Benešovy dekrety

  • obsahují zákony o znárodnění majetku Němců a Maďarů, neprokážou-li aktivní odboj proti Říši
  • jsou zákonné předpisy vydávané prezidentem v době neexistence parlamentu
  • řeší poválečné uspořádání v obnoveném československém státě
  • kladou odlišné požadavky na prokázání viny dle národnosti
  • dekrety byly zákonné předpisy vydávané Benešem v průběhu války a do ustavení Národního shromáždění, poté byly zpětně ratifikovány
  • problematické je na těch poválečných, které se zabývají kolaboranty a konfiskací jejich majetku, to, že při posuzování kolaborace s nacistickým režimem uplatňují na všechny Němce a Maďary presumpci viny a na všechny Čechy a Slováky presumpci neviny
  • vyhnání Němců se nedělo na základě Dekretů, ale dle Postupimské dohody o vysídlení Němců z cizích území, ačkoliv fakticky šlo o důsledek zabavování majetku a odebrání občanství
  • „Divoké odsuny“, vykonané spontánně obyvatelstvem, byly legalizovány až zpětně amnestijním zákonem v r. 1946.

 

Prezidenti

Emil Hácha 1938–1945

Klement Gottwald 1948–1953

Antonín Zápotocký 1953–1957

Antonín Novotný 1957–1968

Ludvík Svoboda 1968–1975

Gustáv Husák 1975–1989

 

Místo ve světě

Koncem r. 1915 se k němu připojil E. Beneš a po přesunu do Paříže také M. R. Štefánik, který jim umožnil kontakty s vrcholnými francouzskými politiky. Společně ustavili Národní radu česko-slovenskou jako vrcholný orgán odboje (byli ve spojení s domácí odbojovou organizací zvanou Maffie) a usilovali o uznání česko-slovenského státu mocnostmi Dohody.

 

Do léta 1918 se nezdála idea samostatnosti příliš reálná, neboť Francie i Británie si nepřály zničit Rakousko-Uhersko, které v jejich očích bylo protiváhou Německu, a Rusko se potýkalo s vlastními problémy.

 

červnu se však Masaryk za pomoci amerických přátel konečně dostal k americkému prezidentovi Wilsonovi, který jej od jara odmítal pro jeho probolševické memorandum. Nakonec ale Masaryk Wilsona přesvědčil o nutnosti rozpadu Rakousko-Uherska a „osvobození“ slovanských národů. Velkou měrou k tomu přispělo ovládnutí sibiřské magistrály československými legiemi i podpora zahraniční reprezentace z domova. S Wilsonovou podporou pak Masaryk vyhlásil 18. 10. 1918 ve Washingtonu Deklaraci nezávislosti Československa.

 

Ještě před působením Masaryka v Paříži a vznikem Národní rady byla uzavřena Clevelandská dohoda mezi českými a slovenskými krajany v USA, stvrzující společný postup v boji za národní sebeurčení. Slováci od počátku požadovali úplnou autonomii, neboť měli neblahou zkušenost s vládou Maďarů. Prosadit samostatný Slovenský stát však bylo nereálné a při případném spojení do jednoho celku by se i snížila významnost jednotlivých národnostních menšin k celkové populaci, což potřebovali k prosazení samostatného státu i Češi.

 

květnu 1918 pak Masaryk s krajany podepsal Pittsburskou dohodu o společném státě, žádající spojení obou národů, avšak obsahující i autonomii Slovenska v rámci republiky. S podporou prezidenta Wilsona pak Masaryk vyhlásil 18. 10. 1918 Washingtonskou Deklaraci nezávislosti Československa, která obsahuje prvky budoucího uspořádání.

 

28.10. přijímá Rakousko-Uhersko mírové podmínky včetně Wilsonova požadavku sebeurčení slovanských národů a otevírá tím cestu k samostatnosti. Toho využili „muži 28. října“ k vyhlášení samostatnosti v Praze i Slovenská národní rada, která nezávisle na nich prohlásila v Martinské deklaraci slovenský národ za součást národa československého.

 

Jen o několik dní dříve se ve Filadelfii s Masarykem dohodli i zástupci amerických Rusínů na autonomii Podkarpatska v rámci nového československého státu.

 

Rozhodující vlivy, které přispěly ke vzniku Československa:

  • mimořádný úspěch československých legií v Rusku.
  • organizace zahraniční reprezentace, zejména Štefánikovy kontakty, Benešova diplomacie a Masarykova aktivní politika.
  • podpora a vliv krajanů, zvláště v USA.
  • uznání požadavků vítěznými velmocemi a především podpora W. Wilsona.
  • vzájemná dohoda Čechů se Slováky a důslednost ve společném postupu.
  • soulad požadavků zahraniční a domácí politické reprezentace.
  • rozpadající se rakousko-uherské mocnářství a neudržitelnost mnohonárodnostního státu.
  • prohra Rakouska-Uherska ve válce.

 

srpnu 1914 byla zformována ve Francii v rámci cizinecké legie rota Nazdar a jen o několik dní později byla v Rusku dobrovolníky založena Česká družina. Štefánik prosadil v r. 1917 i vznik italské jednotky z českých zajatců, která pak bojovala po boku Italů a Srbů. V Rusku byl po Únorové revoluci díky Masarykovi umožněn nábor ze zajatců a přeběhlíků, čímž se jednotka rychle rozrostla z tisícihlavé na desetitisícovou. Úspěchem v bitvě u Zborova v létě 1917 se českoslovenští legionáři zviditelnili před celým světem.

 

Po Říjnové revoluci a uzavření rusko-německého míru byli legionáři uznáni za součást samostatného československého vojska a chtěli se přesunout na západní frontu, ale kvůli konfliktům s Rudou armádou byl jedinou otevřenou možností přesun přes celou Sibiř do Vladivostoku a dále po moři.

 

V květnu 1918 však došlo vlivem občanské války k Čeljabinskému incidentu, když se Rudá armáda pokusila vymoci odzbrojení a vznikl tak ozbrojený konflikt. Legie rychle ovládly celou sibiřskou magistrálu a rozsáhlé území v Povolží. Nakonec se však Čechoslováci stáhli na východ a poslední ze stotisícové armády se vrátili až v r. 1920.

politické důsledky ovládnutí Sibiřské magistrály československými legiemi:

  • Národní rada, která měla nad legiemi svrchovanost, byla uznána státy Dohody jako reprezentace Čechoslováků
  • Československo se stalo jedním z vítězů 1. sv. války

 

V poválečném období se Beneš snažil aktivně zasahovat do světové politiky. Byl při zakládání Společnosti národů a podílel se na jejím vedení, uzavřel spojenecké smlouvy s Velkou Británií, Francií a později i Sovětským svazem a také tzv. Malou dohodu s Rumunskem a Jugoslávií. Malá dohoda byla především smlouvou o kolektivní bezpečnosti, namířenou proti Maďarsku a jeho případným nárokům na odstoupená území.

 

Mnichovská konference v září 1938:

Adolf Hitler, Německo

Benito Mussolini, Itálie

Edouard Daladier, Francie

Neville Chamberlain, Velká Británie

 

Mnoho československých vojáků uprchlo před nacisty do zahraničí, doufaje, že dostanou příležitost bojovat alespoň jinde, když Československo kapitulovalo. Většina se vydala přes Polsko, kde někteří zasáhli do bojů s Německem. Některým, zvláště letcům, se podařilo dostat do Francie a poté do Anglie. Někteří museli prchat přes Rumunsko, ale většina pěchoty byla zajata Sověty a internována na základě paktu s Německem.

Českoslovenští vojáci pak bojovali na západě v leteckých bitvách o Francii a o Británii, při hledání ponorek v Atlantiku a po invazi i na zemi při obléhání Dunkerque a nakonec na západní frontě. Ti, kteří se vydali na jihovýchod, se dostali přes Palestinu do Afriky a bojovali u Tobruku. Na východě bojovali Čechoslováci po propuštění ze sovětského zajetí u Sokolova, u Kyjeva, na Dukle a při podpoře Slovenského národního povstání.

 

Díky německému opomenutí nechat uzavřít zastupitelské úřady Československa navázala exilová vláda právní kontinuitu a v r. 1940 byla v Londýně uznána. Druhé politické centrum bylo ustaveno komunisty v Moskvě a zpočátku zaujímalo protizápadní postoj. Po vypuknutí sovětsko-německé války se tato politika změnila a v prosinci 1943 podepsal Beneš spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem i dohodu o spolupráci s moskevským odbojovým centrem. Předpoklad, že se tím zamezí nekontrolovanému vlivu komunistů, se však ukázal lichý. Jejich vliv naopak posílil a dohoda o zřízení Národní fronty v březnu 1945, jejíž program byl vyhlášen v Košicích, již zařadil Československo spíše do sovětské sféry vlivu.

Klíčovým politickým momentem, určujícím poválečné směřování Československa, je Benešova důvěra v nevměšování Sovětského svazu. Dlužno dodat, že uzavření dohod o poválečné spolupráci se Sověty se ve světle mnichovské dohody jevilo jako rozumné.

Beneš vskutku předpokládal, že uzavřením smluv stanoví jasná pravidla, avšak komunisté byli podstatně lépe připraveni a pak se také nerozpakovali dohody porušit, když jim to bylo vhod.

Nakonec samozřejmě rozhodovaly volby, ale v nich se právě projevila opora komunistů – důsledky Košického vládního programu. Kromě volebního systému nastaveného k jejich prospěchu, složení dočasné vlády a využití v ní svěřených resortů k získání vlivu to pak byl odkaz na Sovětský svaz jako osvoboditele a populismus lákající voliče.

Po 2. světové válce a prvních volbách, ve kterých zvítězili komunisté, byl již kurs Československa pevně určen. Účast v Marshallově plánu byla po nátlaku Sovětského svazu zrušena a jako jeho protipól pro sovětské satelity vznikla RVHP.

V bezpečnostní oblasti se studená válka projevila vznikem Varšavské smlouvy reakci na vstup Německé spolkové republiky do NATO.

 

Vnitřní dění

Z dělnického hnutí povstala Československá sociálně demokratická strana dělnická, původně jako součást rakouské strany stejného zaměření. V Čechách se stala druhou nejsilnější stranou až do osamostatnění jejího levého křídla jako Komunistické strany Československa v r. 1921. V prvních obecních volbách, jež se konaly pouze v Čechách a na Moravě, však sociální demokraté vyhráli a druhou vládu tak do léta 1920 vedl V. Tusar. Díky rozkolu v sociální demokracii nastoupila úřednická vláda J. Černého (což se zopakovalo ještě o 5 let později). Až do 2. světové války pak už dominovali agrárníci, do r. 1929 v čele s A. Švehlou

Republika byla parlamentní demokracií a ústava z 29. února 1920 zavedla všeobecné, rovné a tajné hlasovací právo s poměrným systémem zastoupení. Volit mohly poprvé i ženy, rozhodující roli v politickém systému měly však politické strany. Skutečnou moc držela a nejdůležitější záležitosti však řešila tzv. Pětka, která se skládala z představitelů nejsilnějších politických stran.

 

Politický systém 1. republiky:

  • oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci
  • významná mimoparlamentní aktivita, odsouvající parlament často do pasivní role
  • prezident neměl významné pravomoci, avšak těšil se mimořádné neformální autoritě
  • množství menších stran bylo naopak velmi charakteristické, neboť se strany kromě politické orientace ještě štěpily dle národností
  • takzvaná Pětka byla neformálním orgánem, složeným ze zástupců nejsilnějších stran. Jejím úkolem bylo zajišťovat vzájemnou dohodu, čímž koordinovala postup stranických klubů v parlamentu
  • poslanci se naopak zavazovali dodržovat stranickou disciplínu
  • v první vládě byl K. Kramář premiérem, A. Rašín ministrem financí, A. Švehla ministrem vnitra a E. Beneš ministrem zahraničí

 

Největším problémem Československa, který se táhnul až do jeho zániku, bylo bezesporu jeho národnostní složení. Ačkoliv byl velmocím nový stát předkládán jako národní (a tedy stabilní na rozdíl od Rakousko-Uherska), měl k tomu dost daleko.

Předně, myšlenka čechoslovakismu byla možná dobře míněna, avšak nebyla více než fikcí. Slováci od počátku chtěli ve společném státě úplnou autonomii a ta, ačkoliv byla součástí všech původních dohod, nikdy nebyla naplněna.

Češi se pak přes noc stali z menšiny v Rakousko-Uhersku vládci nad menšinami ve vlastním státě. Ačkoliv nedocházelo k národnostnímu útlaku, Slováci měli méně příležitostí dostat se na vrchol společenského žebříčku a díky nedostatku vzdělaných lidí přišlo i na Slovensko do vyšších míst mnoho Čechů, což později sloužilo i jako příklad nadvlády, kterou by řešila úplná autonomie a možnost obsazení postů Slováky.

Němci se sice už od r. 1926 podíleli na vládě a měli autonomní vzdělávací soustavu i kulturu, ale stejně se začínali radikalizovat s příchodem hospodářské krize, která na převážně německé pohraničí dopadla silněji než na těžký průmysl ve vnitrozemí.

 

procentuální zastoupení národností obyvatelstva po založení republiky:

Češi 50%

Slováci 15%

Maďaři 6%

Němci 23%

Ostatní (Rusíni, Ukrajinci, Židé, ad.) 6%

 

Maďaři a Němci tvořili téměř třetinu obyvatelstva na Slovensku, respektive v Čechách. Přitom Němců bylo v jednotném státě dokonce více než Slováků. Spojením Čechů a Slováků do československého národa v jednotném státě poklesl relativní počet Němců pod čtvrtinu a počet Maďarů byl už z pohledu celého státu zanedbatelný.

Zároveň se tím posílila idea národního státu, která byla základní podmínkou úspěchu při snaze o uznání velmocemi, což bylo dále nutnou podmínkou možnosti osamostatnění.

Ačkoliv České země zdědily z dob Rakouska železniční síť a vyspělý průmysl a i když měnová a pozemková reforma v r. 1919 pomohla nastartovat ekonomiku k dynamickému růstu, přesto se republice nevyhnula hospodářská krize 30. let.

Během 4 let se propadla průmyslová výroba na 60 % předchozího stavu a 20násobně stoupl počet nezaměstnaných. Důsledky krize padly především na lehký průmysl soustředěný v pohraničí orientovaný na vývoz a na odbyt drobných rolníků na Slovensku, kteří nemohli konkurovat mechanizovaným zemědělským družstvům.

Zavedení cel, kartelový zákon a devalvace měny měly sice příznivý dopad na dynamiku krize, ale projevilo se to především na těžkém průmyslu ve vnitrozemí. V nejhůře postižených oblastech byl dopad minimální, což rozevíralo sociální nůžky a vedlo k jejich radikalizaci.

Tou sílili nepřátelé stávajícího státního uspořádání, ať již Sudetoněmecká vlastenecká fronta v čele s Konrádem Henleinem v českém pohraničí, nebo separatisté ze Slovenské ludové strany vedené Andrejem Hlinkou.

V Čechách sílila i Komunistická strana Československa, ve které se dostal do čela Klement Gottwald; jejím cílem však nebylo rozbití státu, ale nastolení diktatury proletariátu v sovětském stylu.

 

hlavní dopady hospodářské krize v Československu:

  • Propad průmyslové výroby a masivní nezaměstnanost.
  • Dopady krize byly výrazně silnější mimo vnitrozemí Čech.
  • Sílící radikalizace národnostních menšin, ale i komunistů.
  • Nezaměstnanost vedla k zadlužování a to pak k exekucím majetku a nemovitostí.
  • Zvýšila se kriminalita a počet sebevražd.

 

Vzestup nacismu v Německu se projevil i v aktivitě Henleinovy Sudetoněmecké strany (SpD). Ve volbách r. 1935 získala drtivou většinu německých hlasů a stala se tak nejsilnější stranou vůbec.

Stupňujícími se požadavky (rovnoprávnost Čechů a Němců, Sudetoněmecká samospráva, náhrada škod způsobených Němcům v r. 1918, zrušení spojeneckých smluv s Francií a SSSR, volnost nacistické propagandy, ad.) vydírala SdP vládu a po výzvách Hitlera k řešení údajného útlaku německé menšiny se zapojily i Velká Británie a Francie.

Jejich politika však směřovala k ústupkům Hitlerovi v naději, že tím zachovají mír.

květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace jako odpověď na pohyb německých vojsk v blízkosti hranic a v září byl odvrácen pokus o puč zorganizovaný SdP, vyhlášeno stanné právo v pohraničí a Sudetoněmecká strana zakázána.

To nahrálo Hitlerovi, který otevřeně žádal připojení českého pohraničí, na což Británie s Francií vydaly ultimátum české vládě, která se mu podrobila. To vyvolalo v ČSR generální stávku a pád vlády. Nová úřednická vláda generála Syrového vyhlásila úplnou mobilizaci a požadavky odmítla.

Současně probíhala jednání velmocí, která vyústila v  mnichovskou konferenci, na které Hitler prosadil odstoupení českého pohraničí Německu, Polsku a Maďarsku.

Přestože se česká společnost v protektorátu zdála apatická, probíhal skrytě aktivní odboj. Ozbrojený odpor nepřicházel v úvahu, neboť odbojáři neměli přístup ke zbraním, terén nebyl vhodný k partyzánskému boji a ani zásobování zvenčí nebylo možné kvůli obklopení nepřítelem ze všech stran. Množily se ale například drobné sabotáže výroby, existovalo několik sítí odbojových organizací, vydávaly se ilegální tiskoviny, šířily zakázané informace. Avšak nejdůležitější složkou odboje bylo nesporně zpravodajství, které podávalo zprávy do Londýna.

Další součástí odboje byly skupiny v Británii vycvičených parašutistů vysazovaných v průběhu války ke specifickým úkolům.

Nejznámější diverzní operací je jistě úspěšný atentát na R.Heydricha provedený parašutistyGabčíkem a Kubišem ze skupiny Anthropoid v květnu 1942.

Nejvýznamnější skupinou však byli zpravodajci J. Balabán, J. Mašín a V. Morávek, přezdívaní Tři králové, kteří zprostředkovali mnoho mimořádně důležitých informací od dvojitého agenta z německé vojenské rozvědky.

Atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, který ihned po svém jmenování na podzim 1941 vyhlásil stanné právo a začal nelítostně likvidovat sebemenší známku odporu, byl mimořádně důležitý v několika ohledech.

Navenek to byla symbolická ukázka odporu „uvnitř Říše“ a zviditelnění Čechoslováků. Směrem k vlastním lidem v protektorátu pak zadostiučinění za řádění, které nařídil.

Košický vládní program, na kterém se shodli představitelé londýnské a moskevské exilové reprezentace, mj. definoval nový politický systém. Napříště měly mít na vládě účast všechny politické strany, které budou sdruženy v Národní frontě.

Komunisté potenciál Národní fronty využili beze zbytku, nejprve prosadili vyřazení pravicových stran a v prvních poválečných volbách umožnili odevzdávat prázdné hlasovací lístky jako protestní hlasy. Tyto se však nezapočítávaly a podíl komunistických hlasů tak byl s přehledem nejvyšší. Tím si komunisté zajistili dominantní pozici.

Národní shromáždění byl parlament vzniklý na základě voleb pouze z členů Národní fronty, od května 1948 dokonce její společné kandidátky.

Od r. 1948 vstupovaly do NF i další organizace, jako například Revoluční odborové hnutí (ROH), Svaz socialistické mládeže (SSM) a další.

 

 úloha Národní fronty v Československu po roce 1945:

  • šlo o zastřešující organizaci povolených politických stran
  • vylučovala opozici a tím se mohla stát ideální politickou platformu pro eliminaci protivníků a neumožnění vzniku nové politické konkurence
  • vstup do Národní fronty byl posléze umožněn i dalším organizacím

 

Pražské jaro bylo důsledkem uvolnění po represích z 50. let, v polovině 60. let prošlo Československo hospodářskou krizí a byly obměněny špičky Komunistické strany. Mladí komunisté se rozhodli v uvolnění dále pokračovat a reformovat politický systém. V lednu 1968 byl zvolen generálním tajemníkem KSČ Alexander Dubček, v březnu byl nahrazen Antonín Novotný na postu prezidenta Ludvíkem Svobodou a v dubnu byl vydán Akční program obsahující reformní kroky.

Byla zrušena cenzura, povoleny prvky tržního hospodářství a dodržována lidská práva. Vše s heslem „socialismus s lidskou tváří“ – tedy šlo o snahu zavést reformy, avšak ponechat stávající politický systém. To však přineslo protichůdné reakce na obou stranách. Jak odpor k zavádění změn ze strany konzervativních komunistů, tak radikálnější požadavky z kruhů mimo KSČ.

Sovětský svaz celou situaci sledoval s nelibostí, vědom si nebezpečí pro celý východní blok, pokud by reformy zašly příliš daleko. Nebezpečí „kontrarevoluce“ nejprve českým představitelům Brežněv vytkl, a když se setkal s odporem, nechal vypracovat plán vojenského zásahu.

Zásah přišel v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy po společném cvičení Varšavské smlouvy začaly obsazovat území ČSSR armády SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Vedení KSČ intervenci okamžitě odsoudilo, ale vrcholní představitelé byli po několika dnech nátlaku v Moskvě donuceni k souhlasu.

Řadoví občané zpočátku kladli okupantům aktivní odpor, a i když vedoucí představitelé kapitulovali, lidé ještě nějakou dobu kladli odpor, alespoň pasivní. Ještě v lednu 1969 se pokusili sebeupálením vyburcovat veřejné mínění Jan Palach a několik dalších, avšak po zvolení Gustáva Husáka do čela KSČ začala tzv. normalizace, neboli návrat k původnímu stavu před reformou, což většinu občanů uvrhlo do pasivity.

 

jedinečnost Pražského jara spočívala:

  • v socialistickém táboře nevídanou otevřeností k demokratizaci veřejného života
  • atmosférou bezprostřednosti, kdy lidé neměli strach z represí pro své politické postoje

 

 příčiny intervence SSSR a vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968:

  • snaha předejít situaci podobné v Maďarsku r. 1956
  • obava z kontrarevolucí v ostatních státech Východního bloku
  • obava ze ztráty vlivu Sovětského svazu na ČSSRobava ze ztráty vlivu Sovětského svazu na ČSSR

 

Doba normalizace byla charakteristická apatií a politickou rezignací většiny obyvatel. Objevovaly se však i sporadické výjimky – disidenti.

Stínová ekonomika bujela, na rozdíl od oficiální (prázdné regály obchodů a „podpultový“ prodej, nebo fronty na nedostatkové zboží).

Cenzura byla po krátkém uvolnění opět zavedena. Fyzická likvidace nepohodlných osob byla charakteristická spíše pro dobu protektorátu nebo čistky 50. let.

 

Evropské dějiny

Rozdělení Evropy a Německa

Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945. Churchillův projev ve Fultonu se datuje do března 1946. A slova o železné oponě pouze podtrhla výjimečný politický cit Winstona Churchilla, který už některými svými kroky za války chtěl zamezit tomu, aby se Rudá armáda dostala tak daleko na západ.

státy východního bloku: Československo, Maďarsko, Rumunsko

  • v Rakousku byla Rudá armáda až do roku 1955, kdy se stalo neutrálním
  • v Řecku hrozba nastolení komunistické diktatury padla poté, co byli komunisté poraženi v kruté a krvavé občanské válce

 

Druhým zásadním momentem v procesu rozdělení Evropy bylo v roce 1947 vyhlášení Evropského plánu obnovy (European Recovery Program), který se do historie zapsal spíše pod označením Marshallův plán (podle tehdejšího ministra zahraničí USA). Tento program nabízel výhodné půjčky v situaci, kdy v Evropě chyběly finance na poválečnou hospodářskou obnovu. Oficiálně se do programu mohl zapojit jakýkoliv evropský stát, ve skutečnosti ale Sovětský svaz svým satelitním státům nedovolil žádat o americké peníze, ačkoliv například Československo nebo Polsko původně projevovaly zájem. A skutečně ty státy, jimž bylo zakázáno se na Marshallově plánu podílet, se nakonec staly součástí sovětské sféry vlivu. Naopak ty země, do nichž celkově „nateklo“ více než 13 miliard dolarů, se všechny komunistickému vlivu vyhnuly.

Díky obezřetné zahraniční politice zůstalo mimo východní blok Finsko, které si během studené války dokázalo uchovat demokratickou ústavu i tržní ekonomiku. Z Marshallova plánu nezískalo ani cent, ale komunismu se vyhnulo.  Často se hovoří o tom, že tento stát unikl ze spárů „Stalinova smrtelného objetí“.

Ještě jeden významný evropský stát nedostal z Marshallova plánu ani cent, ovšem nikoliv proto, že by o tom rozhodla Moskva. Peníze nebyly poskytnuty Španělsku, protože se tehdy jednalo o diktaturu pod vedením Francisca Franca. Franco definitivně ovládl Španělsko vítězstvím v občanské válce v roce 1939 a na místě španělského diktátora vydržel až do své smrti v polovině 70. let. Západní demokracie nechávaly Franca na pokoji, protože mu byly vděčné za to, že se za druhé světové války nepřidal na stranu Hitlera ani na stranu komunistů během studené války.

Železná opona nerozdělila na dvě části pouze evropské státy, ale dokonce samotné Německo. Tento proces trvající 4 roky začal na konferenci v Postupimi (město cca 30 km jihozápadně od Berlína) v létě 1945, kde byly dohodnuty hranice tzv. okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Hranice probíhaly nejenom Německem, ale také samotným Berlínem, příliš důležitým hlavním městem, než aby mohlo připadnout pouze jedné zóně. Americká, britská a nakonec i francouzská část vytvořily jednotný hospodářský celek, tzv. Trizónii, kde se v červnu 1948 zavedla nová měna – německá marka (Deutsche Mark). Ta neplatila pouze v Trizónii, ale také v západních sektorech rozděleného Berlína. Toto ustanovení se nelíbilo Stalinovi, který zareagoval blokádou veškerých pozemních i vodních komunikací do západních zón. Téměř okamžitě ale USA a další západní státy začaly do Berlína přepravovat veškeré zboží letadly. Když Stalin poznal svůj neúspěch, dal v květnu 1949 pokyn k ukončení blokády. Po této tzv. první berlínské krizi bylo jasné, že Německo bude rozděleno, což se do konce roku potvrdilo na mapě Evropy. Z Trizónie vznikla Německá spolková republika, z východní zóny se stala NDR – Německá demokratická republika. Berlín zůstal rozděleným městem.

Snaha zavést novou měnu – německou marku – nejenom do americké, britské a francouzské zóny, ale i do tří západních sektorů v Berlíně, vyprovokovala Stalina k blokádě.

 

Svobodný svět – Evropa „před“ železnou oponou

vyhlášení NSR 1949

postavení berlínské zdi 1961

uznání NDR ze strany západního Německa 1970

pád berlínské zdi 1989

znovusjednocení 1990

 

Za období vlády Konrada Adenauera se západní Německo stalo členem ESUO, vstoupilo do NATO a kolem západního Berlína byla postavena zeď.

Až do nástupu Willyho Brandta západní Německo oficiálně neuznávalo existenci NDR.

Velká Británie druhou světovou válkou zdánlivě o nic nepřišla a na mapě se svým zámořským impériem vypadala jako supervelmoc – tou už ale v době studené války nebyla. Hlavní příčiny jsou dvě: ta první spočívá v pomalém, ale nepřetržitém hospodářském zaostávání Británie vůči ostatním státům západní Evropy. Zatímco ještě na začátku 50. let tvořil britský hrubý domácí produkt na obyvatele dvojnásobek průměru zemí původní evropské „šestky“, na konci 70. let už to byl sotva průměr. Právě relativní zaostávání donutilo Británii ke vstupu do Evropských společenství a bylo to až 20 let po založení ESUO, protože britská vláda zpočátku neměla o evropskou integraci zájem. A za druhé: na mapě impozantně vypadající impérium se během 15 let rozpadlo jak domeček z karet, když kolonie začaly jedna po druhé získávat nezávislost. I když Británie opustila pozici supervelmoci, stále ještě byla „alespoň“ velmocí, v roce 1952 se jako třetí země na světě stala členem jaderného klubu a její celková vojenská síla se nedala opominout. O tom se přesvědčila Argentina, která na jaře 1982 obsadila Falklandské ostrovy v jižním Atlantiku, jeden z posledních zbytků britské koloniální říše. Tehdejší premiérka z konzervativní strany Margaret Thatcherová neváhala a do vzdáleného koutu světa poslala vojenskou sílu, která argentinské vojsko rychle porazila. Když k tomu přičteme následující hospodářské oživení, lze konstatovat, že prestiž Velké Británie jako světové velmoci byla v 80. letech alespoň částečně obnovena.

A – rozpad britského impéria; B – vstup Británie do EHS; C – válka s Argentinou o Falklandy; D – hospodářský vzestup

Také třetí evropská velmoc – Francie, vyšla z druhé světové války oslabená, protože stejně jako Británie nakonec rezignovala na udržení svých kolonií. Zatímco u Britů šlo víceméně o proces řízený vládou, Francouzi se některých svých území dobrovolně vzdát nechtěli. V roce 1954 prohráli boj o Francouzskou Indočínu a válkou také skončil spor o Alžírsko, považované mnohými Francouzi za integrální součást státu. Neschopnost vlády vyřešit tento krvavý konflikt vedla v roce 1958 k pádu dosavadního politického systému ve Francii a jeho nahrazení tzv. pátou republikou, ve které už neměl hlavní slovo parlament, ale prezident. Tím se stal Charles de Gaulle, bývalý generál z druhé světové války. Za 11 let jeho vlády se význam Francie v mezinárodní politice opět zvýšil, a to přesto, že Alžírsko bylo v roce 1962 „odepsáno“ a získalo nezávislost (tzv. Évianské dohody). Druhou nejvýznamnější osobností poválečných dějin Francie je prezident François Mitterrand (1981–1995), který například zrušil trest smrti a definitivně potvrdil novou orientaci francouzské poválečné zahraniční politiky: hlavním spojencem Francie v Evropě se totiž stal její bývalý nepřítel číslo jedna – Německo (do roku 1990 západní Německo) a toto spojenectví v zásadě přetrvalo do dnešní doby.

Území Vietnamu přímo ovládala Francie v roce 1945. Kromě Vietnamu Francie ovládala i Thajsko, Laos, Kambodžu a část Malajsie. = INDOČÍNA

 

Východní blok – Evropa „za“ železnou oponou

východní blok v letech 1968–1989

  • do východního bloku nepatřilo ani Řecko a Turecko, ani Finsko se Švédskem a ani západní Německo, Belgie a Nizozemsko

Varšavská smlouva:vojenská spolupráce

RVHP:hospodářská spolupráce

 

Obě instituce vznikly jako reakce na vývoj ve „svobodné Evropě“. Varšavská smlouva byla vytvořena v roce 1955 poté, co se západní Německo stalo členem NATO, a RVHP je možno chápat jako sovětskou odpověď na úspěch evropské integrace. Oba spolky nepřežily pád východního bloku a byly v létě 1991 rozpuštěny.

 

Jugoslávie se na konci 40. let pod vedením Josipa Broze Tita vymanila z východního bloku. Josip Broz Tito (v samotné Jugoslávii přezdívaný „starej“) se stal ikonou tohoto jihoslovanského státu, kde se stýká pět národností a tři světová náboženství. Po jeho smrti v roce 1980 Jugoslávie čím dál hlouběji zabředávala do problémů vyplývajících z odlišností jejích republik, které vyvrcholily v 90. letech krvavými konflikty mezi Srby, Chorvaty, bosenskými muslimy a kosovskými Albánci.

Čtyři desetiletí trvající existence východního bloku byla provázena občasnými krizemi v jednotlivých státech. V roce 1953 proběhly demonstrace v Polsku i v Československu, ale největší povstání v tomto roce zachvátilo východní Berlín. Řešením se staly sovětské tanky v ulicích hlavního města NDR. Tento scénář se opakoval o tři roky později v Maďarsku, které dokonce vystoupilo z Varšavské smlouvy a vydalo se na cestu demokratizace. Při nejkrvavějším zásahu sovětských jednotek v rámci východního bloku zahynulo několik tisíc obyvatel Budapešti. Sovětské tanky ukončily také tzv. pražské jaro v Československu, kam v srpnu 1968 přijely spolu s tanky armád pěti dalších států Varšavské smlouvy. O násilném potlačení protirežimních demonstrací se v Moskvě uvažovalo ještě v roce 1981, kdy z východního bloku začalo vypadávat Polsko. Tehdejší situace ale intervencí sovětské armády neskončila – polští komunisté totiž situaci zvládli sami, a to díky vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelskim. Odborové hnutí Solidarita bylo postaveno mimo zákon, jeho předseda Lech Wałęsa zavřen do vězení.

 

  1. Albánie – Enver Hodža (1944–1985)
  2. Bulharsko –  Todor Živkov (1954–1989)
  3. Maďarsko – János Kádár (1956–1988)
  4. NDR – Erich Honecker (1976–1989)
  5. Polsko – Władysław Gomułka (1956–1970)
  6. Rumunsko – Nicolae Ceauşescu (1965–1989)
  7. Československo – Gustáv Husák

 

Rok 1989 v Evropě

Konec studené války lze trochu zjednodušeně připsat na vrub třem faktorům. První byla deset let trvající a nakonec neúspěšná invaze SSSR do Albánie, druhým výbuch elektrárny v Černobylu v roce 1986. Třetím pak neochota Michaila Sergejeviče Gorbačova sáhnout k vojenskému řešení, pokud se jednotlivé státy východního bloku budou snažit vymanit ze závislosti na SSSR.

začátek invaze do Afghánistánu 1979

Gorbačov včele SSSR 1985

vyhlášení perestrojky – krátce po nástupu po Gorbačova 1985

výbuch Černobylu 1986

rozpad východního bloku 1989/1990

 

Tím, že Gorbačov nechtěl určovat vývoj v ostatních státech východního bloku a používat sovětskou armádu jako donucovacího prostředku, došlo k praktickému zrušení Brežněvovy doktríny. Šlo o ustanovení sovětské zahraniční politiky platící v době mezi koncem pražského jara (1969) a perestrojkou (1985). Podle něj v případě obratu jakékoliv socialistické země ke kapitalismu měl SSSR a celý východní blok povinnost zasáhnout – klidně i vojensky.

 

V Rumunsku neproběhla „sametová“, ale „krvavá revoluce“. Byl to jediný stát, kde revoluce neproběhla mírově. Tamní diktátor Nicolae Ceauşescu byl v prosinci 1989 i se svou ženou postaven před narychlo sestavený soudní tribunál, který oba manžele odsoudil k trestu smrti. Jeho vykonání mimochodem proběhlo „v přímém přenosu“ za účasti televizních kamer.

 

Zajímavých deset měsíců na přelomu let 1989 a 1990 prožily oba německé státy. V říjnu 1989 se na náměstích ve velkých městech NDR odehrávaly každotýdenní demonstrace, na nichž se stále častěji začaly objevovat nápisy Wir sind ein Volk! (Jsme jeden národ)upozorňující na hlavní touhu obyvatel NDR – sjednocení se svobodnou a vyspělejší Spolkovou republikou. 9. listopadu se poprvé mohlo svobodně chodit mezi oběma částmi Berlína a brzy se začalo s likvidací berlínské zdi. Na sjednocení obou německých států se začalo intenzivně pracovat po Novém roce, kdy do západního Německa emigrovaly každý měsíc řádově desítky tisíc obyvatel NDR. Hlavně za účelem omezení východoněmecké emigrace byla od 1. července 1990 zavedena měnová unie, což znamenalo, že východní Němci od té doby platili vytouženou západoněmeckou markou. O tři měsíce později, 3. října 1990, se Německo sjednotilo a území bývalé NDR se dnem sjednocení stalo součástí Evropských společenství i NATO.

 

Vyšší životní úroveň a silná měna představovala pouze jedno z „lákadel“ Spolkové republiky. Pro většinu východoněmeckých obyvatel spočívala touha po sjednocení v dodržování lidských práv, v neomezeném cestování, v možnosti přečíst jakoukoliv knihu nebo poslouchat jakoukoliv hudbu a v desítkách dalších věcí vyplývajících ze života v demokratické společnosti.

 

Tři státy s částečně společnými dějinami – Československo, Maďarsko a Polsko – se na přelomu osmdesátých a devadesátých let staly zeměmi s demokratickým uspořádáním. Zatímco ale demokratizace v Polsku a v Maďarsku probíhala dlouhodobě od začátku osmdesátých let, pro Československo se listopad 1989 stal naprostým přelomem v dějinách 20. století, protože právě během tohoto měsíce došlo ke zhroucení do té doby pevného a neústupného komunistického režimu. Polsko a Československo měly společné to, že do funkcí prezidenta byli zvoleni nejznámější lidé opozice – Lech Wałęsa a Václav Havel. Po pádu totalitních režimů se zdálo, že by celá střední Evropa mohla vykročit k určité formě hlubší spolupráce a sjednocování. To se potvrdilo podepsáním smlouvy mezi zmíněnými třemi státy v maďarském Visegrádu v roce 1992. Na druhou stranu, v tom samém roce bylo mezi Čechy a Slováky dohodnuto rozdělení zdánlivě fungující federace. Pozitivem budiž to, že rozdělení Československa proběhlo úplně klidně, na rozdíl od rozpadu Jugoslávie, jejíž národy mezi sebou rozpoutaly nejkrvavější konflikt na evropském kontinentu ve druhé polovině 20. století.

 

  • mezi státy tzv. Visegrádské čtyřky patří ČR, Maďarsko, Slovensko, Polsko
  • „V4“ trochu ztratila na významu poté, co všechny její státy vstoupily do EU, nicméně tato aliance přetrvala až do dnešní doby

 

KONFLIKTY 20. STOLETÍ – I. světová válka

Před vypuknutím 1. světové války byla Evropa provázána spojeneckými smlouvami, které zajišťovaly rovnováhu sil a dlouhodobou stabilitu. Sepětí Německa s Rakousko-Uherskem a obranný pakt s Itálií v Trojspolku vyvažovala Francie spojenectvím s Ruskem ve Dvojdohodě. Británie uzavřela spojenectví s Japonskem na Dálném východě a vyšla vstříc požadavkům USA, čímž si uvolnila síly vázané mimo Evropu. Později uzavřela dohodu s Ruskem o Středním východě a nakonec, pod tlakem rostoucího německého námořnictva, i s odvěkým rivalem Francií. Tím se z Dvojdohody stala Trojdohoda.

Tato alianční struktura bránila otevřenému střetu v Evropě, ačkoliv probíhaly koloniální výboje a s nimi spjaté lokální konflikty velmocí. Ty však vždy zůstaly jen soupeřením zainteresovaných mimo evropskou půdu. V dlouhodobé perspektivě však mocnosti měly i další zájmy. Německo nestihlo první kolonizační vlnu a chtělo získat větší moc, zdroje surovin a možnost obchodu. Francie nebyla smířená se ztrátou Alsaska a Lotrinska z prusko-francouzské války a toužila je dostat zpět. Rakousko i Rusko měly zájem ovládnout Balkán, který se vymanil z područí Osmanské říše, která ho ovšem chtěla také zpět. Británii ohrožovalo německé loďstvo a měla tak zájem na jeho oslabení. Itálie se sbližovala s Francií kvůli zájmům v Africe a rozporům s Rakouskem.

Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda v červnu 1914 se stal momentem, kdy již nebylo možné zadržovat dlouho potlačované ambice jednotlivých mocností. Všichni zúčastnění se domnívali, že válka bude rychlá, stejně jako ostatní konflikty posledního století. Tisk rozdmýchával nacionální cítění obyvatel a jejich přesvědčení, že jsou v právu. Válečná technika a předem připravené operační plány slibovaly rychlý postup, a tak se klíčovou stala rychlost jejich uskutečnění.

hlavní příčiny stojící v pozadí vypuknutí 1. světové války:

  • Koloniální politika evropských velmocí
  • Předpoklad krátké války
  • Růst nacionalismu

 

Německo „nestihlo“ první kolonizační vlnu a chtělo získat nové zdroje surovin a možnosti obchodu. Díky průmyslové vyspělosti doufalo v rychlý průběh války, po které by si vymohlo přerozdělení sfér vlivu. Příklon Itálie na stranu Dohody byl také veden snahou udržet a rozšířit své koloniální panství. Británie pak měla obavy o udržení svého impéria, především z narůstající síly Německa.V této době se stále věřilo, že válka je rychlý a efektivní způsob řešení problémů. Zřejmě nikdo si neuvědomil, že aliance způsobí, že i drtivá porážka jednoho protivníka jen přesune frontu na jeho spojence, než se poražený vzpamatuje. Válka měla podporu civilního obyvatelstva především díky nacionálně mířené propagandě. Balkánské státy se navíc vymanily z tureckého područí především díky nacionálnímu odboji. Atentát na následníka trůnu byl sice bezprostředním důvodem krize, ale ve skutečnosti byl jen záminkou. Srbsko vyhovělo předloženému ultimátu Rakousko-Uherska, které mu přesto vyhlásilo válku. Především však válka jen ventilovala dlouhotrvající spory a nebýt atentátu, vypukla by pravděpodobně o něco později stejně. Důsledkem války sice bylo vymanění některých národů ze sevření monarchií, avšak nebyla to příčina války.

 

Po rakouském vyhlášení války Srbsku se spustil dominový efekt spojeneckých smluv a národních zájmů. Nejprve reagovalo Rusko mobilizací a podporou Srbsku, tím se cítilo být ohrožené Německo a vyhlásilo také mobilizaci. To však ohrožovalo Francii a Británii, které také mobilizovaly.

 

Německo v souladu se svými operačními plány (které zahrnovaly úder vší silou na Francii a její kapitulaci dříve, než se zapojí Rusko) zaútočilo nejprve přes belgické území na Francii, kde se však fronta zastavila na dohled od Paříže a po bitvě na Marně se proměnila ve vleklou zákopovou válku. Německé předpoklady se nesplnily ani na východě, neboť Rusko zaútočilo nečekaně rychle, a ačkoliv bylo v bitvě u Tannenbergu poraženo a zatlačeno zpět, znamenalo to konec vyhlídek na rychlé vítězství.

 

Rakousko-Uhersko na východní i balkánské frontě zpočátku střídavě vítězilo a prohrávalo, až do zapojení Bulharska a společného zdolání Srbů, kdy balkánská fronta přestala existovat. Mezitím se však přidala Itálie na stranu Dohody a rakouská vojska tak byla z velké části vázána na italské frontě.

 

Britové se pokusili patovou situaci na většině bojišť počátkem r. 1915 vyřešit obsazením Dardanelské úžiny, čímž by zajistili dopravu zbraní a materiálu Rusku. Turkové se však opevnili a bitva o Gallipoli tak po ročních bojích skončila britským neúspěchem.

Na západní frontě proběhlo několik pokusů o ofenzívu, avšak obranný charakter zákopové války, kde umíraly desetitisíce vojáků ve snaze posunout frontu o sto metrů, nedokázalo změnit ani nasazení tanků, chemických zbraní, rychlopalných děl či letectva. Postupně se ukazovalo, že vítězství bude možné získat spíše hospodářskou silou než na konkrétním bojišti.

 

Námořní blokáda Německa vyvolala odvetu v podobě neomezené ponorkové války, což vedlo ke vzájemnému vysilování Německa a Británie. Útoky na neutrální plavidla přiměly na jaře 1917 ke vstupu do války i USA, které ji nakonec rozhodly svým průmyslovým potenciálem.

 

Na východě se Rusko zhroutilo a po jarní a následně podzimní bolševické revoluci podepsalo s ústředními mocnostmi v březnu 1918 Brestlitevský separátní mír. Východní fronta tak přestala existovat.

 

Po stažení z východní fronty se Německo pokusilo o mohutnou ofenzivu na Západní frontě, což zpočátku vycházelo a přes nasazení Američanů se Němci dostali opět na dohled od Paříže. V druhé bitvě na Marně však vojáci Dohody přešli do protiútoku a zatlačili Němce zpět do původních postavení. Ve finále již Německo nebylo schopno nahrazovat ztráty vojáků ani materiálu a na opačné straně naopak prudce narůstal počet vojáků i dodávky materiálu především z USA. Dne 11. listopadu 1918 Německo kapitulovalo.

 

První bitva na Marně válku na západní frontě začala (září 1914). Bitva u Gallipoli trvala celý rok 1915. Bitva na Sommě proběhla v létě 1916 a USA vstoupily do války na jaře 1917. Brestlitevský mír uzavřely Německo s Ruskem na jaře 1918 a druhá bitva na Marně válku posouvá do závěrečné fáze na konci léta 1918.

 

V bitvě na Sommě přišlo o život, nebo bylo raněno, téměř 1,2 milionu vojáků, z toho více než 400 tisíc Britů, 200 tisíc Francouzů a 500 tisíc Němců. Britové zde zaznamenali i smutný rekord 60 tisíc padlých za jediný den. V ostatních jmenovaných bitvách, které s výjimkou Zborova představují další znejtěžších střetů v 1. světové válce, byly ztráty přibližně poloviční. Nivellova ofenziva 400 tisíc, Verdun 700 tisíc a Gallipoli 500 tisíc mrtvých či zraněných.

 

VÁLKU CHARAKTERIZOVALA…

Délka trvání bojů

Také se o ní mluví jako o první totální válce. Jakkoliv válka trvala mnohonásobně déle, než se původně všeobecně očekávalo, a bezprostředně předcházející konflikty byly krátké, nebyly např. Napoleonské války zcela zapomenuty.

Velký počet padlých

Opravdu bylo do té doby neuvěřitelné množství mrtvých, což změnilo demografický ráz doby (po válce bylo málo mužů).

Nebývalá ničivost zbraní

Důležitou novinkou byla především mechanizace zabíjení – tanky, letadla, kulomety, chemické zbraně.

 

Rozsah války

Boje neprobíhaly na všech kontinentech (třeba v Austrálii či Americe ne), ale došlo k současnému boji na vzdálených bojištích: na západní a východní frontě v Evropě, na Blízkém i Dálném východě, bojovalo se ve světových oceánech. Světovou z ní dělá právě to, že se do ní zapojily aktivně i mimoevropské státy, např. USA a Japonsko.

Zapojení celé společnosti

Podřízení veškeré politiky i hospodářství válečnému úsilí, propaganda, zapojení celé společnosti –- to vše činilo válku tzv. totální, čili úplnou

 

hlavní důsledky 1. světové války:

  • Versailleský systém, který měl zaručit stabilní mocenské uspořádání.
  • Francie dominovala Evropě, Británie rozšířila své kolonie, Německo muselo platit vyčerpávající reparace
  • Rakousko-Uhersko zcela zaniklo. Na druhou stranu byl však zdrojem hořkosti poražených, což vedlo ke 2. světové válce
  • posílení radikálů, bez války by se pravděpodobně v Rusku neprosadili komunisté
  • válečná propaganda rozdmýchala i nacionalismus
  • snaha o vytvoření mezinárodních institucí a kolektivní bezpečnosti, vznik Společnosti národů
  • demografická proměna, rozšíření práce žen, ústící do tlaku na jejich zrovnoprávnění
  • zadlužení, hospodářský úpadek válčících mocností a vzestup neutrálních či otálejících; například posílení Japonska a USA
  • emancipace národů, vznik nových států na troskách carského Ruska, Rakousko-Uherska a Osmanské říše

 

II. světová válka

Předehrou ke 2. světové válce byla hospodářská krize třicátých let, která posílila bojovný nacionalismus států nespokojených s výsledky 1. světové války. Japonsko a Itálie si oproti svým předpokladům a ve srovnání s Francií a Británií příliš nepolepšily. Německo a Rusko přišly o území i prestiž.

Vítězné mocnosti se soustředily na své ekonomické problémy a Společnost národů, která měla řešit mezinárodní problémy, byla od počátku jen debatním kroužkem diplomatů, k čemuž jí odsoudil idealismus zúčastněných a izolacionismus USA.

Japonsko se tedy rozhodlo okupovat Mandžusko, Itálie napadla Habeš, ve Španělsku se rozhořela občanská válka. V Německu se díky populismu dostává k moci Hitler a postupně si ukrajuje z okolních území – nejprve obsazuje demilitarizované Porýní a následně vymáhá české pohraničí, připojuje Rakousko a ve finále, po dohodě se Stalinem, si dělí okupované Polsko.

Stalin dále nečekal, vynutil si podřízení pobaltských republik a v zimní válce dosáhl alespoň částečných ústupků Finů. Hitler ještě na jaře stihnul obsadit Dánsko a dobýt Norsko.

Francie a Británie si teprve po napadení Polska uvědomily, že novou válku neodvrátí, ale než se z toho šoku vzpamatovaly, padla i Francie. „Podivná válka“, kdy Francouzi čekali v opevněních, co se bude dít, trvala do jara. Poté Němci, stejně jako v minulé válce, napadli Francii přes Belgii a během několika týdnů bylo dílo dokonáno. Poté co Británie odmítla kapitulovat, chráněná mořem, začala letecká bitva o Anglii, ve které Hitler usiloval o zničení britského letectva, což by umožnilo invazi na Britské ostrovy.

Do podzimu se však Británii zdolat nepodařilo a později by invazi nepřálo počasí. Hitler se proto zaměřil na přípravu útoku proti Sovětskému svazu. Ten se uskutečnil v létě 1941 a v duchu bleskové války stáli Němci do prosince před Moskvou. Hluboký postup však komplikoval zásobování a náhle zamrzlé motory tanků zpečetily osud německé ofenzivy. Němci se museli stáhnout a nechat za sebou množství vybavení.

prosinci 1941 také zaútočili Japonci na Pearl Harbor a USA vstoupily do války. Tím se k letecké a námořní válce v okolí Británie, africkému tažení a východní frontě přidala i tichomořská válečná oblast. V Tichomoří se Japonci pokoušeli ovládnout oblast od Mandžuska a Koreje, přes Čínu a Barmu, až po Austrálii a Marshallovy ostrovy.

V Tichomoří se rozhodující silou staly letadlové lodě, a tak po bitvě u Midway v létě 1942, kde Japonci ztratili většinu svého námořního letectva (především těžké letadlové lodě a zkušené piloty), a poté v zimě na Guadalcanalu, kde prohráli i na zemi v džungli, měli již navrch Američané. Ti postupně získávali ostrov za ostrovem, a když se v r. 1945 dostali až na Okinawu a zbýval již jen krok do Japonska, použili jaderné bomby k vynucení kapitulace bez nutnosti invaze.

Válku v Africe rozpoutala Itálie útokem na britské kolonie již v létě 1940, po půl roce však Britové měli navrch a Hitler vyslal Italům na pomoc Afrikakorps, což změnilo rozložení sil ve prospěch Němců. Těm se přestalo dařit v létě 1942 a na podzim provedli Britové protiofenzivu, spojenou s invazí Američanů. Na jaře 1943 Italsko-německé jednotky kapitulovaly. V létě se anglo-americké jednotky vylodily na Sicílii a Mussoliniho vláda padla. Itálie se pak přidala oficiálně na stranu Spojenců, ale ovládala pouze jih země. Dobytí střední části bylo nečekaně obtížné a sever se do konce války vůbec obsadit nepodařilo.

Na východní frontě zahájili Němci v létě 1942 ofenzivu směřující k sovětským ložiskům ropy na Kavkaze. V bitvě o Stalingrad, vrcholící v zimě, však byli drtivě poraženi a poté, co se jim následující léto nepodařilo u Kursku zvrátit sovětskou ofenzivu, již jen ustupovali. Na jaře 1945 pak Sověti došli až k Berlínu.

V Atlantiku probíhala námořní válka po celou dobu konfliktu a Německo, tak jako v první válce, decimovalo spojenecké konvoje svými ponorkami. Stejně jako na ostatních válčištích se však v r. 1943 výrazně změnil poměr sil ve prospěch Spojenců, zde díky zavedení nových protiponorkových zbraní.

Po neúspěšném pokusu zlikvidovat britské letectvo v létě 1940 Němci začali s intenzivním nočním bombardováním britských měst. Počátkem r. 1942 se však situace obrátila a Německá města byla zasypávána britskými bombami. O rok později se přidávají Američané a v průběhu r. 1944 noční britské a denní americké bombardování německého průmyslu i kobercové nálety na města vrcholí.

Západní fronta byla konečně otevřena invazí do Normandie 6. června 1944. Američané společně s Brity a dalšími spojenci díky materiální převaze a letecké nadvládě postupně osvobozovali francouzské území. Na vánoce 1944 však Hitler naplánoval protiofenzivu v Ardenách. Nasazeny byly tři obrněné armády a nejmodernější německé zbraně, avšak po šesti týdnech bojů se Spojenci dostali zpět na původní pozice. Němce toto vzepětí stálo nejen velkou část válečného materiálu, ale nakonec způsobilo i kolaps Západní fronty.

 

příčiny v pozadí vypuknutí II. světové války:

  • Osobní ambice jednotlivých vůdců
  • Nacionalismus
  • Hospodářská krize
  • Nespokojenost s uspořádáním po První světové válce
  • Neschopnost mezinárodního systému řešit reálné problémy

 

Osobní ambice stály u vzestupu Franka, Mussoliniho, Hitlera i Stalina, s výjimkou Stalina také opírali svou politickou sílu o nacionální cítění a nespokojenost. Zvláště v Německu sílil nacionalismus a zatrpklost z nespravedlnosti Versailleského systému, což s důsledky hospodářské krize radikalizovalo obyvatelstvo a vyneslo k moci Hitlera. Ten otevřeně vystupoval proti komunistům a židům, ale hlavním motivem bylo získání německé sebeúcty. Po nevydařeném pokusu o puč se mu podařilo dostat na vrchol právě díky podpoře velké části obyvatelstva uhranuté jeho sliby. Zbrojením pomohl k překonání hospodářské krize a zároveň probouzel sílící armádou patriotismus. Japonsko pak hrálo také na nacionální notu, neboť mu byly po válce odepřeny výhody vítězné velmoci a cítilo se svázáno zbrojními limity. Proto si snažilo naplnit své ambice samo – ovládnutím Mandžuska a Číny.Díky izolacionismu USA a zřejmě i idealismu některých aktérů nefungovala Společnost národů tak, jak bylo původně zamýšleno, a tak si Japonsko, Itálie i Německo začaly brousit zuby na snadné úlovky v dosahu své vojenské moci, aniž by se musely obávat nějakého významného postihu. Za Společností národů nestála reálná moc a stala se tak jen debatním spolkem. Německo, Japonsko i Itálie z ní nakonec vystoupily, Rusko bylo za válku s Finskem vyloučeno. Briand-Kelloggův pakt o odmítání války jako způsobu řešení sporu se stal prázdnou formulí využitou jen při pohrůžkách (např. v Mnichově).

 

odlišnost 2. sv. války od dřívějších:

vyhlazování civilního obyvatelstva je součástí válečných cílů- po 1. světové je i tato totální válkou, ve které je zapojena celá společnost; totální mobilizace, silná propaganda; ekonomika je zaměřena na zbrojení a materiální podporu pro armádu – civilní ztráty výrazně převyšují vojenské (přibližně 40 milionů civilistů oproti 20 milionům vojáků)- mimořádný význam válečné techniky v boji, především letectva a tanků- ničivost bombardování (nejen atomovou bombou) je využívána jako nátlak ke kapitulaci namísto války na bojišti- na všech stranách bylo vedení války formulováno ideologicky; fašisté chtěli nadvládu svého etnika, komunisté chtěli rozšířit myšlenku třídního boje a ovládnout své sousedy, západní spojenci pak doufali, že se ostatní demokratizují- boje probíhají až do úplného vyčerpání, bez ohledu na vlastní lidi, nebo budoucnost

 

hlavní důsledky 2. světové války:

snaha o vytvoření funkčních mezinárodních institucí a kolektivní bezpečnosti, především vznik OSN- válečnou výrobou způsobený ekonomický vzestup USA- vzniká bipolární systém supervelmocí, které soupeří o vliv nad ostatními- vzestup komunismu v důsledku vítězného postupu Rudé armády a poválečné hospodářské situace- úplná dekolonizace umožněnáde facto poraženou Francií, oslabenou Británií; osvobozením Japonci ovládaných území v Asii, ze kterých byli původní kolonialisté vytlačeni; navíc USA důrazně prosazovaly politickou nezávislost kolonií- technologický pokrok – ve snaze vytvořit účinnější zbraně byly vyvinuty balistické rakety, počítače, ovládnuto jaderné štěpení, vyrobeny revoluční letecké konstrukce, radar, penicilin, atd.

 

Studená válka

Studená válka vznikla jako původně nevojenský, politicko-ideologický konflikt mezi poválečnými supervelmocemi, které se snažily prosadit svůj vliv nad ostatními zeměmi. Vzájemná nedůvěra a podezřívavost vyústily do vleklé krize.

Trumanovou doktrínou vyhlášenou v březnu 1947 USA deklarovaly aktivní podporu zemím, které byly ohroženy komunismem. Následoval Marshallův Plán evropské obnovy, díky kterému se skutečně podařilo válkou zničenou Evropu, nebo alespoň její západní část, ekonomicky pozdvihnout, výměnou za politickou spolupráci. Pro Sovětský svaz bylo nepřijatelné, aby se státy v jeho sféře vlivu zapletly s Američany, a proto svým satelitům účast na Marshallově plánu zakázal.

Později se přidává i řešení otázky bezpečnostní, když vzniká v dubnu 1949 NATO a v r. 1955 jeho protipól Varšavská smlouva (po vstupu SRN do NATO).

V pozadí veškerého dění lze jasně sledovat vzestup dvou poválečných supervelmocí – USA a SSSR. Jejich pozici a zároveň rovnováhu udržoval stále se zvětšující arzenál jaderných zbraní a hrozba jejich použití v případě ozbrojeného střetu.

Bipolární systémy (tedy systémy dvou dominantních stran) přinášejí stabilitu, pokud jsou síly vyrovnány, neboť přímá konfrontace by zřejmě k vítězství nevedla. Ačkoliv konflikty reálně existovaly, byla snaha držet je na okraji, aby nenarušily status quo.Závody ve zbrojení byly jedním z hlavních znaků studené války. Rada bezpečnosti OSN v drtivé většině případů řešila až konflikty existující.Bipolární systém rozhodně nezvýšil zájem o nerostné bohatství – tento zájem byl v rozvojových zemích (dříve koloniích) vždy. Dodávky zbraní do okrajových konfliktních oblastí oběma stranami byla naopak jedna z hlavních strategií studené války, neboť bylo považováno za vhodné protivníka vyčerpat, aniž by s ním byla vedena přímá konfrontace. Sice se to dělo potají, ale spíše proto, aby to nevyvolalo veřejnou kritiku.

Karibská krize je pro svou jadernou hrozbu jistě nejznámější a byla jí zřejmě nejblíže. Nejen proto, že šlo o rakety umístěné na Kubě (tedy v blízkosti USA) a obě strany byly neústupné, ale především v létě 1962 už byl jaderný arzenál obou stran natolik rozsáhlý, že by jeho totální nasazení znamenalo jistě zánik civilizace. USA vyhlásily námořní blokádu Kuby, aby nebylo možné dovézt další rakety a příslušenství. Nakonec Sověti získali příslib stažení amerických raket z Turecka a závazek USA, že nenapadnou Kubu, to vše výměnou za stažení existujících raket z Kuby, a tak jim tento konflikt posloužil daleko více než USA. Po egyptském znárodnění Suezského průplavu se Francie, Velká Británie a Izrael tajně dohodly na společném plánu vojenského řešení. Po izraelské invazi a následném britsko-francouzském vstupu „k ochraně průplavu a nastolení pořádku“ pohrozili Sověti jadernými zbraněmi a odmítavý postoj USA a OSN k samozvané akci donutil Francouze a Brity se stáhnout. 1. berlínskou krizí byla berlínská blokáda, kterou vyvrchol spor o měnu. Na zavedení měnové reformy v západních okupačních zónách Německa i Berlína Sověti zareagovali vypnutím přívodu elektřiny západním zónám a blokádou jejich přístupových cest. Američané zřídili letecký most, kterým dokázali po celý rok zásobovat Berlín ze vzduchu uhlím, benzinem, potravinami a dalším potřebným zbožím. Tímto ekonomicky nesmírně náročným krokem dokázali Sovětům, že je možné odolat nátlaku. Na druhou stranu to však vedlo k militarizaci studené války. 2. berlínskou krizí bylo Chruščovovo ultimátum požadující začlenění Berlína do NDR. Po neúspěšném jednání s Kennedym nařídil v srpnu 1961 rozdělení Berlína zdí, jenž se od té doby stala symbolem „železné opony“. V podstatě tím byly západní sektory uzavřeny do izolace od sovětského sektoru Berlína a zbytku NDR. Tato akce byla provedena tak rychle a nečekaně, že nebyl čas na nějaký politický odpor. V korejské válce ve skutečnosti generál MacArthur prosazoval použití jaderných zbraní proti Číně, k čemuž naštěstí nedošlo.

Ve třech velkých válkách, ve kterých se angažovaly v době studené války USA i SSSR, jsou si vždy dvě podobné. Pro všechny platí, že druhá strana se konfliktu neúčastnila oficiálně.

Dřívější korejská válka má s následnou vietnamskou společné bojiště v jihovýchodní Asii, otevřenou účast USA a napadení prozápadního jihu prokomunistickým severem.

Dřívější vietnamská a následná afghánská válka pak sice mají jiného hlavního protagonistu, avšak charakterem jsou si mnohem blíže. Nešlo o akci schválenou OSN jako v případě Koreje. Oba konflikty se vlekly několikanásobně déle, v obou se nakonec musela velmoc stáhnout, v obou nefungovala silová taktika velmoci, protože místní bojovníci určovali charakter boje a nebyli ochotni se vzdát i za cenu velkých obětí. Obě jsou pak stínem na sebevědomí velmocí.

Maďarsko, Československo a Grenadu spojuje v období konfliktu východního a západního bloku vojenská intervence velmoci za účelem zvrácení politického vývoje. Je to tak intervence, v Maďarsku v r. 1956 a v Československu v r. 1968 jsou to ruské tanky a v Grenadě r. 1983 američtí výsadkáři. Ve všech případech šlo o „nebezpečné směřování“ politiky státu, který se nacházel ve sféře zájmů velmoci.

V průběhu studené války proběhlo mnoho lokálních konfliktů. Není neobvyklé, že pokud se podařilo najít smírné řešení, byli tvůrci odměněni nejprestižnějším mírovým oceněním. Tvůrce Marshallova plánu Nobelovu cenu získal. V r. 1964 získal Nobelovu cenu Martin Luther King. Henry Kissinger a Le Duc Tho byli vybráni za vyjednání konce vietnamské války. Le Duc Tho cenu odmítl. Anwar al-Sadat a Menachem Begin dostali Nobelovu cenu za Egyptsko-izraelskou smlouvu, která byla první arabskou mírovou smlouvou s Izraelem. Lech Wałesa za vedení Solidarity Nobelovu cenu získal. Nelson Mandela a Frederik Willem de Klerk obdrželi Nobelovu cenu za ukončení apartheidu v JAR.

 

hlavní příčiny ukončení studené války:

  • Reaganova doktrína
  • uzbrojení Sovětského svazu, který už nemohl konkurovat hospodářství USA
  • Gorbačovova politika reformy SSSR
  • mírové soužití se Západem (odzbrojení), demokratizace politického systému (perestrojka), reforma ekonomiky
  • rozpad východního bloku díky uvolnění řízení z Moskvy, ústící do rozpuštění Varšavské smlouvy
  • rozpad SSSR díky nacionalistickým ambicím jednotlivých republik v uvolněném režimu

 

Ohniska lokálních konfliktů

Jeden konflikt dokonale zosobňující studenou válku přece ještě zbyl. Je jím rozdělená Korea.

Napětí mezi Severní a Jižní Koreou je jeden z posledních ideologických pozůstatků. Moderní konflikty už mají charakter zcela odlišný. Na korejských hranicích je možné ještě vidět harašení zbraněmi a vzájemné zastrašování.

Z dlouhodobých konfliktů zůstává například Indie vs. Pákistán, Čína vs. Tchaj-wan, Izrael vs. Palestina, ideologicky Kuba, kořeny má ve studené válce Afghánistán. Ale není lepší zosobnění studené války než Severní vs. Jižní Korea.

Moderní konflikty můžeme nejčastěji odlišit podle zdroje napětí na etnické, surovinové či o ovládnutí území. Mnohdy se jeví jako kombinované, popřípadě s náboženským podtextem, ale často jde jen o způsob ospravedlnění svých záměrů, nebo způsob, jak si zajistit sympatizanty. Tyto konkrétní státy sužovaly občanské války, v Jugoslávii mezi Srby, Chorvaty, muslimskými Bosany a Albánci a ve Rwandě pak mezi kmeny Hutu a Tutsi. V obou probíhalo etnicky motivované vyvražďování.

Častým příkladem asymetrického etnického konfliktu je odbojová činnost různých organizací, které sebe označují za „národně osvoboditelské“, zatímco vláda státu, na jehož území působí, je pak pochopitelně nazývá teroristy.

Mezi nejznámější patří např.ETA,PKK, nebo dnes již neaktivní irští IRA.

Válka za nezávislost je v pořadí první a předcházely jí četné potyčky ještě v dobách britského mandátu. S vyhlášením samostatnosti (garantované OSN) v květnu 1948 zaútočili na Izrael všichni arabští sousedé a jen za pomoci dodávek zbraní z Československa (které porušilo embargo) se Židům podařilo ubránit. Zabrali nakonec o 20% území více, než bylo původně vyměřeno, avšak zároveň v průběhu války uprchlo milionu Arabů, kteří jsou až dodnes jablkem sváru. Sinajská válka byla odpovědí na egyptské znárodnění Suezského průplavu v r. 1956. Šestidenní válka proběhla v r. 1967 a Izrael v ní získal celý Sinaj, Jeruzalém, Západní břeh, Golany a Gazu. Sice šlo o mimořádný vojenský úspěch, ale okupace území s arabskou převahou se později Izraelcům vymstila. Arabové se pokusili dobýt ztráty zpět v r. 1973 překvapivou Jomkipurskou válkou, kterou ale Izraelci nakonec zvrátili ve svůj prospěch. Důsledkem americké pomoci však bylo arabské embargo na ropu a ropná krize těžce postihla celý svět. Invazí do Libanonu v r. 1982 Izrael donutil palestinské bojovníky z OOP k odchodu z Libanonu. Své vojáky však až do r. 2000 ponechal v nárazníkovém pásmu jako pojistku proti útokům z jižního Libanonu. Izrael podepsal mírové smlouvy s Egyptem a Jordánskem, čímž eliminoval nejsilnější nepřátele v regionu. Další boje už nevedl proti pravidelným armádám, ale pouze proti palestinským ozbrojeným skupinám.

Poněkud netypickým případem konfliktu o území je obsazení Falklandských ostrovů Argentinou v roce 1982. Netypický konflikt to byl proto, že v této britské državě sídlila 30členná vojenská posádka a asi 3000 obyvatel. Argentinci na ostrovy poslali 10 000 vojáků. Dva měsíce trvalo, než britské expediční sbory dopluly na místo a během dalších dvou týdnů ostrovy dobyly zpět. Tato troufalost, kterou si „Železná lady“ Margaret Thatcherová těžko mohla nechat líbit, měla podle přesvědčení vládnoucí junty posílit Argentincům sebevědomí. Kalkulovali s tím, že se Británie nevydá do riskantní války na druhé straně světa kvůli 15 km2. Předehrou bylo více než 15leté vyjednávání o navrácení území, které Británie vytrvale odmítala. Argentina totiž britskou okupaci Falkland, trvající od r. 1833, nikdy neuznala a oficiálně si na ně činí nárok dodnes.

důvody války mezi Íránem a Irákem v minulém století:

  • přístup k ropným nalezištím
  • na pohraničí si dělaly nárok obě země

 

Hlavní důvod byl jednoznačně přístup k ropě v Chúzistánu, kde je největší íránské naleziště ropy. Dále zde byly politické důvody, neboť Írán byl krátce po islámské revoluci a v Iráku, kde vládli sekulární socialisté, se ve stejnou dobu stal prezidentem Saddám Husajn. O spornou provincii se přetahovali již delší dobu, a Írán navíc využíval Kurdů na severu Iráku k rozdmýchání vnitřních nepokojů v Iráku. V Íránu je dominantní šíitský islám, jehož stoupenci bývají radikálnější, a tedy z něj, nikoliv ze sunnitského islámu v sekularizovaném Iráku, byly obavy. USA, SSSR i ostatní arabské státy proto rády poskytly materiální a finanční podporu Iráku, aby se zbavili potenciálního soka a ušpinil se přitom někdo jiný. Pro ostatní arabské státy byla íránská islámská revoluce nebezpečná proto, že se buď bály rozšíření vlivu šíitského islámu v sunnitské zemi, nebo radikalizace vlastního šíitského obyvatelstva. Obojí by snadno mohlo vést k pádu aktuálních vládců. V Iráku je méně než 5 % obyvatelstva asyrského původu, drtivou většinu mají Arabové.

 

současné rizikové regiony:

  • Severní vs. Jižní Korea
  • Izrael vs. palestinská autonomie
  • Pákistán vs. Indie
  • vnitřní konflikt v Afghánistánu
  • vnitřní konflikt v Somálsku

 

První tři případy již trvají přes půl století a ještě nějakou dobu asi budou. Afghánistán je aktuální problém a ještě chvíli zřejmě uklidnění nepřinese. Somálsko a jeho piráti v mezinárodních vodách jsou také aktuální hrozbou. Zdrojem budoucího rizika se může stát např. islamizace Afriky a Jižní Asie. Dále se bude přesouvat váha na asymetrické vedení boje = terorismus.

 

SVĚTOVÉ DĚJINY – Svět před II. světovou válkou

Za symbolický konec zlatých dvacátých let je právem považován 24. říjen 1929. Jedná se o tzv. černý čtvrtek, první den, kdy akcie padaly nekontrolovatelným tempem. Všichni se jich bezhlavě zbavovali za každou cenu a na konci dne akciový trh odepsal desítky procent své hodnoty. Strmý pád pak pokračoval stejně destruktivním tempem i příští pondělí a úterý.

 

volební výsledky v USA z roku 1932 – tmavý odstín patří ke jménu Franklina Delano Roosevelta

Franklin Delano Roosevelt vydržel v Bílém domě až do roku 1945, čímž porušil nepsaný zvyk zůstat v úřadu prezidenta maximálně dvě volební období. Po válce pak byl k americké ústavě schválen dodatek, aby se tato situace už nemohla opakovat.

důsledky velké hospodářské krize:

  • růst nezaměstnanosti
  • krachy bank
  • větší míra bankrotů mezi podniky

Na přelomu 20. a 30. let došlo k markantnímu snížení úrovně zahraničního obchodu. Podle číselných údajů se celková hodnota světového zahraničního obchodu dostala na úroveň z roku 1929 až na začátku 50. let 20. století.

 

V Německu měla velká hospodářská krize kromě propadu ekonomiky ještě mnohem horší následky – prudkou oblibu extrémně pravicové NSDAP. Její šéf Adolf Hitler z překonání ekonomické krize učinil jeden z hlavních bodů svého volebního programu. Z původně zcela okrajové strany (ještě v roce 1928 získali nacisté sotva pár procent hlasů) se NSDAP proměnila na nejsilnější stranu Výmarské republiky, když zvítězila (dokonce dvakrát) ve volbách v roce 1932. Na konci ledna 1933 byl Adolf Hitler jmenován kancléřem, spolu s ním se do vlády dostali ještě tři nacisté. Uplynul pouhý půl rok a Německo se proměnilo na totalitní diktaturu. V zájmu objektivity nutno podotknout, že Hitlerovi se propad hospodářství podařilo překonat a nezaměstnanost téměř zlikvidovat. Řada lidí už ale pracovala ve zbrojovkách a pomáhala tak s přípravou na nejkrvavější konflikt všech dob.

Teprve po nástupu Hitlera se nepokrytě začal obcházet německý parlament (Reichstag) a po půl roce došlo ke zrušení všech politických stran, samozřejmě s výjimkou NSDAP.

Druhý Hitlerův cíl spočíval v odmítnutí důsledků Versailleské smlouvy podepsané Německem a vítěznými mocnostmi první světové války v roce 1919. Také zde byl Hitler dlouhou dobu úspěšný. V roce 1933 Německo v tichosti vystoupilo ze Společnosti národů, o dva roky zavedlo všeobecnou brannou povinnost, což Versailleská smlouva jasně zakazovala. V roce 1936 se Hitler rozhodnul k riskantnímu kroku, obsadil vojensky tu část Porýní, kde se podle mírové smlouvy nesměla nacházet ani noha německého vojáka; opět to prošlo bez jakékoliv faktické reakce Francie nebo Británie. Tehdejší francouzská a britská vláda se totiž pevně držely zásady politiky appeasementu, což znamená udržování míru za každou cenu. To jenom potvrdily události v roce 1938, kdy už Hitler bezuzdně obsazoval další území ve střední Evropě. Na jaře přišlo na řadu Rakousko, na podzim pak Československo, které po mnichovské konferenci ztratilo Sudety. Ale ani „oškubané“ Československo nepřežilo do začátku druhé světové války. 14. března 1939 se oddělilo Slovensko, o den později vznikl protektorát Čechy a Morava jako součást třetí říše.

  1. Německo vystoupilo ze Společnosti národů
  2. obsazení demilitarizovaného pásu v Porýní Německem
  3. anšlus (připojení) Rakouska ke třetí říši
  4. mnichovská konference
  5. vytvoření protektorátu Čechy a Morava
  6. oficiální začátek zbrojení – 1936
  7. vytvoření Ocelového paktu mezi Německem, Itálii a Japonskem – 1939

 

Sovětský svaz za studené války

Nikita Sergejevič Chruščov se na místo generálního tajemníka KSSS dostal bezprostředně po Stalinově smrti (1953) a v této funkci vydržel 11 let. Na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 Chruščov přednesl projev, který vešel do dějin. Oficiální název projevu zněl „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ a hned v průběhu přednesu vyvolal bouřlivé reakce v sále. Dotýkal se totiž do té doby nedotknutelného Stalina, kterého obviňoval z některých (nikoliv ale všech) zločinů a z budování jakéhosi božského kultu – kultu osobnosti. Text projevu se nedopatřením dostal k vedením dalších komunistických stran a do západních médií. XX. sjezd je tak možno oprávněně považovat za moment, od kterého stalinismus přestal být oficiální politikou komunistických stran v celé Evropě.

Kritika Stalina způsobila uvolňování totalitních režimů téměř vcelé Evropě a ve východním bloku se tak po roce 1956 dýchalo přece jen o něco svobodněji.

Éru Leonida Iljiče Brežněva (1964–1982) nelze hodnotit jednoduše. Na jednu stranu, za bezmála dvacet let jeho působení na nejvyšším stranickém postu se lidem v SSSR začalo žít o něco lépe. Byty, automobily nebo televizory se poprvé dostaly mimo nejvyšší stranické špičky, i když členství v KSSS bylo stále neoficiální vstupenkou k lepšímu životu. Nutno ale podotknout, že relativní blahobyt byl výsledkem tzv. ropné krize, kdy vysoké ceny ropy umožnily Sovětskému svazu nákup moderních technologií ze zahraničí.

V zahraniční politice je dvojí hodnocení Brežněva ještě výraznější. Generální tajemník se sice snažil o uvolňování napětí mezi bloky (tzv. období détente), ve skutečnosti ale za jeho vlády hrozivě narostl vojenský arzenál SSSR, hlavně počet jaderných hlavic. Relativně stabilní fáze studené války tak nebyla výsledkem politiky odzbrojení, ale naopak dosažením takového stavu, kdy by tisíce jaderných hlavic v reálném konfliktu znamenaly zničení života na Zemi. Brežněvovy „avantýry“ na poli zahraniční politiky také nezůstaly bez následků. V roce 1979 byl vydán pokyn k invazi do Afghánistánu, která se pro Sovětský svaz stala úmornou válkou s vítězstvím v nedohlednu.

  1. léta jsou obdobím uvolňování pro hlavně pro Evropu, v ostatních částech světa už to ale docela neplatí. Soupeření mezi oběma bloky se přeneslo třeba do Afriky, kde například Angola nebo Mozambik nebo Kongo upadly do krvavých občanských konfliktů mezi prokomunistickými a protikomunistickými stranami.

roce 1985 se snad poprvé v historii SSSR na nejvyšším stranickém postu objevil člověk, který vypadal a mluvil jako moderní politik. Tehdy čtyřiapadesátiletý Michail Sergejevič Gorbačov se od ostatních členů politbyra odlišoval už svým věkem, ostatním bylo většinou okolo sedmdesáti a sovětské vedení se ve svobodném světě často označovalo jako gerontokracie.

Rok po svém nástupu vyhlásil Gorbačov soubor reforem nazvaných jako perestrojka (tj. přestavba) směřujících k zastavení hospodářského propadu. V SSSR se objevily takové novinky jako družstevní restaurace nebo obchody, ale podstata centrálně plánované ekonomiky zůstala nezměněna. Ceny byly i nadále stanoveny státem a o možnosti skutečného soukromého podnikání si člověk mohl nechat zdát.

První cíl Gorbačova tak skončil krachem, protože hospodářský propad se nejenom nezastavil, ale dokonce se ještě urychlil. Druhý pilíř reforem známý pod jménem glasnosť byl představen na jaře 1986 po katastrofálním výbuchu Černobylu provázeným naprostým nedostatkem informací a zatajováním ze strany státu. Glasnosť znamenala otevřenost vzhledem k politickému systému: lidé měli svobodně získávat informace o činnosti státních orgánů, potlačení svobody slova mělo být omezeno na nezbytné minimum. Tady Gorbačov uspěl, sovětské noviny a časopisy najednou mohly psát takřka o čemkoliv. Došlo i k paradoxním situacím, kdy tiskoviny ze SSSR byly v některých státech východního bloku (například v NDR) zakázány pro svoji přílišnou otevřenost a kritičnost.

Gorbačov jako politik nepřežil své reformy. V roce 1991 se proti němu utvořila skupina politiků a generálů, kteří se v jeho nepřítomnosti v létě pokusili uchopit moc a zabránit rozpadu SSSR, ze kterého se už oddělila nebo chtěla oddělit většina svazových republik od Baltského moře po střední Asii. Puč sice ztroskotal, ale Gorbačov si uvědomil, že výlučná moc KSSS definitivně patří minulosti a rezignoval na úřad generálního tajemníka i na své snahy udržet SSSR při životě.

 

Spojené státy v období studené války

Velvyslanec Spojených států v Moskvě George Kennan poznal velmi brzy po skončení války nebezpečí rozpínavosti komunistické ideologie. Pokud by USA na situaci nereagovaly, mohla by se celá Evropa během pár let obarvit „do ruda“. Naštěstí americký prezident Harry Truman se rozhodl zareagovat a ohroženému Řecku a Turecku poskytnout finanční pomoc.

Harryho Trumana, poněkud neprávem polozapomenutého prezidenta, je třeba ocenit za to, že to byl on, kdo se rozhodl aktivně čelit nebezpečí expanze agresivního komunismu. On to také byl, kdo rozhodl o svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Úkol bránit expanzi komunismu ale nemohl věčně ležet jenom na Spojených státech, bylo potřeba zapojit i další, především evropské země. Také z tohoto důvodu vznikla v dubnu 1949 Severoatlantická aliance – NATO. Jejími zákládajícími členy se staly dva státy na americkém kontinentu (Kanada a USA) a deset evropských zemí (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Velká Británie).

Během studené války NATO nevypálilo ani jeden ostrý náboj, ale představa vojenské kooperace mezi Spojenými státy a velkou částí Evropy (podle článku č. 5. je vojenský útok proti jakémukoliv členovi považován za útok na celou Alianci) účinně odrazovala Sovětský svaz od další expanze v Evropě. Z tohoto důvodu je založení NATO nutno chápat jako jeden z nejlepších taktických kroků USA v průběhu celého 20. století.

V padesátých letech prožívaly Spojené státy relativně šťastné a klidné období. Reálná hrozba zničení amerického kontinentu v obrovském jaderném konfliktu se objevila až o desetiletí později a lidé v Americe si tak užívali nebývalé ekonomické prosperity. Vznik satelitních měst s levným bydlením, velká chromovaná auta se silnými motory, první prodejny McDonald´s, televizní soutěže a zábavy, zrod rock´n´rollu v čele s jeho „králem“ Elvisem Presleym, zásilkové obchody – to všechno jsou v USA symboly 50. let.

Prezidentem a politickým symbolem té doby je bývalý velitel spojeneckých sil v Evropě za druhé světové války, Dwight Eisenhower. Jeho druhé prezidentské období skončilo v roce 1960 a nový muž v Bílém domě už ztělesňoval novou Ameriku. Přitom nechybělo málo a jedna z nejznámějších politických osobností americké historie mohla v roce 1959 prohrát. Jedny z nejtěsnějších voleb v dějinách USA ale skončily porážkou republikána Richarda Nixona a vítězem se stal mladý senátor za Demokratickou stranu pocházející z Massachusetts, John Fitzgerald Kennedy.

Kromě toho, že se jednalo o volby s jedním z nejtěsnějších výsledků v americké historii, je toto klání známé i z jiného důvodu. Poprvé se totiž kandidáti střetli v televizní debatě. V předvolebním souboji na televizních obrazovkách opálený a usměvavý Kennedy působil mnohem lépe než bledý a podrážděný Nixon, kterého navíc trápila bolavá noha. Lidé, kteří debatu poslouchali pouze v rádiu, měli naopak pocit, že lepší dojem zanechal Nixon.

V 60. letech Spojené státy potvrdily svou linii aktivního boje proti komunismu ve dvou velkých mezinárodních konfliktech. První se týkal Kuby, kde Fidel Castro zavedl diktaturu a posléze i režim sovětského typu. USA se pokusily Castra odstranit, ale vylodění kubánských emigrantů za podpory CIA v Zátoce sviní v roce 1961 skončilo totálním fiaskem a Castro pak svého hlavního spojence našel v Sovětském svazu. Chruščovroce 1962 připadl na myšlenku postavit na Kubě odpalovací zařízení pro jaderné střely, z čehož během podzimu 1962 vznikla jedna z nejvážnějších krizí celé studené války. Naštěstí vše skončilo dohodou mezi Chruščovem a Kennedym: jaderné rakety byly z ostrova odvezeny a USA se zaručily, že na Kubu nebudou útočit.

Druhý konflikt vznikl ve Vietnamu, kde severní komunistická část toužila ve spolupráci s partyzány na jihu ovládnout celou zemi. V téměř deset let trvajících bojích za udržení samostatného Jižního Vietnamu nebylo dosaženo jasného vítězství. Američané proto do konce 60. let z Vietnamu stáhli většinu svých vojáků, bez nichž se jihovietnamský režim dlouho neudržel. Neuplynuly ani dva roky a sever nakonec ovládl vše – vyčerpávající válka ve Vietnamu pro USA znamenala prohru.

Příčina vietnamské války tkví v umělém rozdělení země podle 17.rovnoběžky v roce 1954. Sever ovládali komunisté, kteří spolu s Národní frontou osvobození Jižního Vietnamu (Vietkong) chtěli ovládnout celou zemi. Válku ve Vietnamu tak do jisté míry můžeme chápat jako občanskou válku s masivní intervencí USA na straně Jižního Vietnamu.

 

Třetí svět ve 2. polovině 20. století

V letech 1945 – 1949 v Číně probíhala válka mezi Kuomintangem a komunisty. Toto střetnutí o nejlidnatější zemi světa bylo dlouhodobé a táhlo se s různými peripetiemi od konce 20. let 20. století. Japonský útok tuto válku přerušil, ale po roce 1945 boje vypukly znovu. V tomto střetnutí nakonec zvítězili komunisté.

Mao Ce-Tung v Číně zavedl svoji vlastní diktaturu a on sám měl neotřesitelnou pozici absolutního vládce. Maovým snem bylo udělat z Číny hospodářskou supervelmoc, z tohoto důvodu vyhlásil na konci 50. let tzv. politiku Velkého skoku. Jeho podstata spočívala v přemístění rolníků z polí do malých venkovských hutí, kde se tavilo železo a přeměňovalo se na „ocel“. Bohužel její kvalita byla tak nízká, že se nedala použít v průmyslu, a sen o hospodářském obrovi se rychle rozplynul. To však nebyl hlavní důsledek Velkého skoku. Miliony rolníků (tavících železo) totiž najednou chyběly na polích. Následující dva roky zažila Čína tak malou úrodu, že konečným výsledkem Maova experimentu byl hladomor obrovských rozměrů. Lze pouze nejistě odhadovat, že na přelomu 50. a 60. let v Číně hladem zahynulo 20, možná dokonce 30 milionů lidí.

Velký skok nebyl jedinou tragédií za vlády Mao Ce-Tunga. V šedesátých letech přišla tzv. kulturní revoluce. Mao v ní hodlal Čínu očistit od nebezpečných vlivů západní kultury a kapitalismu, ve skutečnosti ale toužil po obnovení své absolutní moci, protože od neúspěchu Velkého skoku jeho pozice slábla. Revoluční tažení bylo vedeno ozbrojenými gangy mladých Číňanů (mnohdy se jednalo o ještě školou povinné děti), které za asistence policie a sympatizujících vojáků nastolili teror uvnitř čínských měst. Řezání podpatků, ničení šatů, holení hlav přímo na ulici – i to byla realita čínských měst za doby kulturní revoluce. Kulturní revoluce byla revolucí měst, na čínském venkově o tomto řádění nevěděl skoro nikdo.

Zajímavými osudy po roce 1945 procházel také indický subkontinent. Dva roky po skončení druhé světové války se naplnilo životní přání Mahátmy Gándhího, tedy nezávislost Indie na Velké Británii. Odchodem Britů ale pro velký stát problémy nekončily, právě naopak. Příčina spočívala ve vymezení hranic Indie v době získání nezávislosti. Indie tehdy byla větší než dnes, na západě k ní patřil dnešní Pákistán, na východě Bangladéš. S větším územím ale přišlo více problémů, než Indie dokázala zvládnout, především soužití muslimských Pákistánců a hinduistických Indů se ukázalo jako problémové. Vydrželo pouhý rok, protože v roce 1948 se Pákistán osamostatnil, Bangladéš svou nezávislost získal na začátku 70. let. A náboženské rozpory nestály pouze za rozpadem velké Indie, mohou i za ukončení Gándhího života, kterého na konci ledna 1948 dostihla kulka náboženského fanatika. Indie byla v době získání nezávislosti větší než dnes.

Zásadní změny čekaly po skončení druhé světové války na africký kontinent. Na mapě Afriky z roku 1945 bychom našli pouze dva plně nezávislé státy: Etiopii a Libérii, jinak všechna zbývající území více či méně ovládaly Británie, Francie, Portugalsko a Belgie. V 50. a ještě více v 60. letech se však evropské země z Afriky postupně stáhly, tento proces se nazývá dekolonizace. Posledními zeměmi ovládanými z Evropy byly dřívější portugalské kolonie Angola, Mozambik a Rovníková Guinea, které si nezávislost vybojovaly až v první polovině 70. let. Pouze v roce 1960 získalo nezávislost téměř dvacet afrických států.

  1. Angola – Portugalsko
  2. Kongo – Belgie
  3. Senegal – Francie
  4. Súdán – Velká Británie

 

Africe se od skončení dekolonizace nikdy nepodařilo vykročit směrem k trvalé stabilitě a prosperitě. Typickým příkladem je Ghana, bývalá bohatá kolonie Velké Británie ležící na pobřeží Guinejského zálivu. Ta získala nezávislost jako první země tzv. černé Afriky v roce 1957 a zdálo se, že její premiér (a na západě oblíbený africký politik) Kwame Nkrumah dovede Ghanu k pokroku a prosperitě. Nestalo se tak. Ukázala se nepříjemná závislost afrických států na produkci jedné komodity: když na světovém trhu klesla cena kakaa, klesly i výkupní ceny a životní úroveň ghanských rolníků. Stávající měna rychle ztrácela hodnotu, nikdy se nevybudoval kvalitní průmysl, růst počtu obyvatel navíc převyšoval růst produkce potravin. Zvyšovaly se rozdíly v životní úrovni: úzká část nejbohatší vrstvy žila v přepychu, včetně samotného premiéra, naopak stále větší procento lidí mělo problém udržet se nad hranicí chudoby. Situace nakonec vyústila ve vojenský převrat v roce 1966. Sečteno a podtrženo: jedna z nejbohatších zemí kontinentu se stala příkladem území s typickými problémy Afriky, pro jejichž řešení neexistuje žádná jednoduchá cesta.

 

Británie už se nikdy nepokoušela o ovládnutí Ghany. To ale neznamená, že by vyspělé země rezignovaly na jistou míru ovládání rozvojových států. Neděje se tak ale přímou kontrolou a vojenskou přítomností, ale spíše ovládáním ekonomiky prostřednictvím velkých západních společností.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *