👤Thomas Stearns Eliot
📖Děj knihy
Pustina začíná epigrafickým citátem z Petroniova Satyrikonu o Sibylle, která je uvězněna v lahvi a přeje si zemřít. Toto hned na začátku nastavuje tón díla plného beznaděje a touhy po úniku z bezútěšného stavu.
První část, „Pohřeb mrtvého“, líčí fragmentovanou a zmatenou společnost po první světové válce. Lyrický subjekt popisuje chaos a sterilitu moderního života, prolínající vzpomínky na minulost s neutěšenou přítomností. Vystupuje zde Marie, která vzpomíná na dětství a saně, symbolizující ztracenou nevinnost. Prostředí je vyprahlé a bez života, plné davů lidí, kteří se bezcílně potulují po Londýně. V závěru části se objevuje záhadná postava věštce, která varuje před „strašlivou kartou“.
Druhá část, „Hra v šachy“, se odehrává ve dvou kontrastních scénách. První představuje bohatou, ale duchovně prázdnou ženu v luxusním bytě, obklopenou opulentními předměty. Její nervózní monolog odhaluje její neschopnost komunikovat a najít smysl života. Dialog s jejím manželem je sterilní a plný napětí. Druhá scéna se odehrává v londýnské hospodě, kde se odehrává dramatický rozhovor mezi dvěma ženami z nižší společenské vrstvy. Jejich konverzace je vulgární a plná zoufalství, reflektuje bezútěšnost jejich života.
Třetí část, „Kázání o ohni“, líčí setkání lyrického subjektu s rybářem na břehu Temže. Rybář, symbol spirituality a poznání, odkazuje na biblický příběh o učednících jdoucích do Emauz a setkání se vzkříšeným Kristem. Tato scéna vyjadřuje touhu po duchovní obnově a hledání smyslu ve sterilním světě. Lyrický subjekt si klade otázky o identitě a smyslu existence, ale nenachází uspokojivé odpovědi. Část končí obrazem Tyrese, slepého proroka z řecké mytologie, který symbolizuje neschopnost moderního člověka vidět pravdu.
Čtvrtá část, „Smrt od vody“, je nejkratší a popisuje utonutí Phlebase Féničana, obchodníka, který symbolizuje materialismus a honbu za ziskem. Jeho smrt v moři je metaforou duchovního úpadku a ztráty hodnot. Krátká a výstižná pasáž zdůrazňuje pomíjivost materiálního bohatství a nutnost hledat hlubší smysl existence.
Pátá a závěrečná část, „Co řekl hrom“, představuje vrchol básně a snahu o nalezení cesty z duchovní pustiny. Vypravěč putuje vyprahlou krajinou, hledá vodu a útěchu. Krajinu sužuje bouře, která symbolizuje chaos a destrukci, ale zároveň i potenciál pro očistu a obnovu. Slyší hlas hromu, který mu sděluje tři příkazy v sanskrtu: Datta (dávej), Dayadhvam (souciť) a Damyata (ovládej se). Tyto příkazy představují klíč k překonání egoismu a nalezení smyslu života skrze dávání, soucit a sebekontrolu. Báseň končí fragmentem z Upanišad a opakováním slova Shantih (pokoj), které naznačuje možnost dosažení klidu a harmonie po dlouhé a bolestné cestě. Eliot zde naznačuje, že cesta z pustiny vede skrze přijetí spirituálních hodnot a odmítnutí materialismu a egoismu. Závěr básně je ambivalentní, naznačuje možnost naděje, ale zároveň ponechává prostor pro interpretaci a zamyšlení nad stavem moderního světa.
👥 Postavy v díle
Marie: Starší dáma, vzpomínající na minulost a dřívější, šťastnější časy, cítí se osamělá a zklamaná, posedlá ztrátou a marností života. ⯀ Nepojmenovaný vypravěč: Muž, pravděpodobně alter ego autora, trpí pocitem odcizení a zoufalství, hledá smysl v bezútěšném světě. ⯀ Mladý muž z Clerkenwell: Nešťastný a bezradný, symbolizuje ztracenou generaci po první světové válce, pravděpodobně milenec Marie v mládí. ⯀ Pan Eugenides, obchodník z Smyrny: Představuje materialistický svět a kulturu, která je vypravěči cizí, mluví řecky a nabízí vypravěči karty. ⯀ Madam Sosostris: Kartářka, jejíž věštby jsou nejednoznačné a zlověstné, odráží nejistotu a chaos moderního světa. ⯀ Datta, Dayadhvam, Damyata: Tři Sanskrtské slova znamenající „daruj“, „souciť“ a „ovládej se“, hlasy hromu, které nabádají k duchovní obrodě a sebekázni. ⯀ ⯀
Tento materiál nám zaslal(a) Vlasta a jeho správnost nebyla kontrolována. Ověřené materiály najdete například na stránkách níže: